Když zvolna odcházela poválečná hospodářská krize z Evropy, bylo to britské hospodářství, které se vzpamatovalo nejdříve. Tehdy Velká Británie zaznamenala značný růst exportu a investic. Nicméně toto oživení trvalo jen několik let a opět zaklepala těžká krize na bránu ostrovní říše.
Kořeny britského vývozního boomu se nacházely ve vzdáleném jihoamerickém kontinentu. Po roce 1816 vyhlásila řada jihoamerických států nezávislost (např. 1816 Argentina, 1821 Peru a Mexiko, 1822 Brazílie). Velice brzy si britská vláda uvědomila význam nových jihoamerických trhů a zřídila v těchto zemích síť obchodních stanic. Nyní mohly britské obchodní lodě výhodně přepravovat zboží až do nejodlehlejších oblastí Mexika, Kolumbie, Brazílie, Bolivie, Chile a Peru. Zároveň byla Velká Británie jednou z prvních zemí, která diplomaticky uznala nezávislost nových států. Tím byl položen základ úspěšných obchodních vztahů.
Díky velkému náskoku v industrializaci měla Británie, tak jako již dříve, levnější i kvalitnější výrobky, než kontinentální Evropa. Tomu odpovídala i poptávka po britských produktech v Novém světě. Vývoz britského zboží do jihoamerických a středoamerických zemí vzrostl z 2,9 miliónů liber (rok 1821) na 6,4 miliónů liber v roce 1825. K nejdůležitějším vývozním artiklům patřily výrobky z bavlny. Bavlna byla dovážena ze zámoří do Anglie, kde se zpracovávala. Poptávka po anglických bavlněných tkaninách a přízi neustále rostla ve světě i doma, což si vynutilo zakládání velkého počtu nových bavlnářských podniků. Ovšem také ostatní domácí průmyslová odvětví nezůstávala pozadu a zaznamenala velký nárůst investic. Investičně významné bylo například zavádění městského plynového osvětlení nebo výstavba dalších průplavů, v již tak rozsáhlé síti ostrovních plavebních kanálů.
Tehdejší boom se projevil i na burze. Akcie, občas i velmi spekulativních společností, opět ve zvýšené míře přitahovaly investory a spekulanty. Burza se pomalu, ale vytrvale šplhala vzhůru. Kurzové zisky lákaly další investory a finanční kolotoč se roztáčel stále rychleji a rychleji. Od poloviny roku 1824 zaplavily londýnskou burzu jihoamerické cenné papíry. Jestliže zpočátku představovaly první exotické emise spíše tajný tip, tak se zanedlouho akcie a dluhopisy z Jižní Ameriky staly módním hitem. Vyhledávány byly zejména akcie zlatých a stříbrných dolů a také státní dluhopisy těchto zemí. Přitom bylo téměř lhostejné, zda doly reálně existovaly, či šlo pouze o fikci. Dobře podaná "zasvěcená informace" dělala pravé divy. Vždyť, odkud by jinak pocházelo náhlé bohatství jihoamerických zemí, které si najednou dovolily kupovat tolik britského zboží?
Na počátku všeho však stáli bohatí britští obchodníci, kteří investovali do exotických, ale chudých zemí. Takto získané peníze vydávaly jihoamerické státy obratem za britské zboží. V dalších letech finanční tok do těchto zemí dále mohutněl. Jen v letech 1824 a 1825 si půjčily nové jihoamerické státy v Londýně více než 20 miliónů liber. Následně bylo emitováno enormní množství jihoamerických akcií. Kapitál plynoucí z Velké Británie opět zvyšoval dovozy do Jižní Ameriky. Finanční "perpetuum mobile" se roztočilo. Londýnská burza se začala přehřívat a pak v polovině roku 1824, během několika málo měsíců, explodovala o více než 200 procent.
Počátkem roku 1825 se ozvaly první varovné hlasy, které na základě enormního růstu akciových kurzů předpovídaly blízký a zlý konec. V deníku "The Scotsman" varovali před spekulacemi uznávaní finanční experti i členové vládního kabinetu, jako byl ministerský předseda Canning nebo kancléř pokladu lord Liverpool. Na kapitálových trzích narůstala nervozita, ale akciový kolaps přišel až v dubnu 1825. Co bylo tou pověstnou kapkou, kterou pohár přetekl, není dodnes s určitostí známo. Pravděpodobně to však byla velká pokladní směnka, kterou vydala v březnu "Bank of England" a která výrazně snížila množství peněz v oběhu.
Burzovní krach měl zničující vliv na hospodářství. Jednou z příčin byl tehdy běžný nákup nových emisí cenných papírů. Investor platil hotově jen zálohu a na zbytek dostal úvěr. Mnozí spekulovali, že cenný papír před splatností úvěru se ziskem prodají. Když se však nyní akcie výrazně propadly, mnoho investorů nebylo schopno dlužnou částku vyrovnat. Do velkých potíží se dostaly zejména menší regionální banky, které bezstarostně a často jen na dobré jméno poskytovaly úvěry. Tyto "venkovské" banky brzy zápasily s nedostatkem peněz a mnoho z nich muselo vyhlásit platební neschopnost.
Další významný faktor, který rozvinul vznikající hospodářskou krizi, byl značný pokles poptávky v Jižní Americe. Po propadu londýnské burzy bylo stále obtížnější, později dokonce nemožné, umístit latinskoamerické půjčky na trh. Tím se zhroutila, do značné míry samotnými Brity vyvolaná, jihoamerická poptávka po ostrovním zboží. Mnoho britských a latinskoamerických společností stálo nyní před krachem, což dále oslabilo již tak nemocný trh. Nastala řetězová reakce. Vír finanční krize stahoval ke dnu další banky a podniky. Vláda, která již v lednu 1825 varovala před nezřízenou spekulační vlnou, však odmítla jakoukoliv pomoc a zvýšila tak nejistotu ve společnosti.
V prosinci roku 1825 dosáhla finanční krize vrcholu. Platební neschopnost ohrozila nyní i některé významné londýnské finanční domy (např. "Pole", "Thornton & Co." aj.). Bankéři z "Lombard Street" se pokusili zabránit uzavření banky přímluvou u prezidenta "Bank of England", ovšem neúspěšně. Zanedlouho musela banka, na níž záviselo 47 regionálních bank, uzavřít své brány. Lidé podlehli panice. Peněz bylo stále méně a méně. Noviny "Times" k tomu tehdy psaly: "Dnes už nejde o druh a kvalitu cenných papírů, ale o možnost získat za ně vůbec nějaké peníze."
Brzy nebyla hotovost ani na nejnutnější věci denní potřeby. Podle historiků stála tehdy Velká Británie, díky záplavě krachujících bank, jen krůček od výměnného obchodování. Rezervy "Bank of England" hrozivě klesaly. V prosinci 1825 měla banka ve svých trezorech pouhých 1.100.000 liber ve zlatě (pro srovnání: v roce 1843 činil zlatý poklad banky 11.054.000 liber). Také bankovky vydávané touto bankou mizely jako pára nad hrncem. "Bank of England" byla v okruhu 65 mil od Londýna jedinou bankou, která směla emitovat bankovky, což jí mělo zaručovat dominantní postavení na trhu. Ovšem v nastalé situaci bylo takové privilegium dosti problematické. Naštěstí bylo ještě v trezorech nalezeno množství jednolibrových bankovek z roku 1797. Tyto bankovky byly se souhlasem vlády dány neprodleně do oběhu. Jen tak se podařilo "Bank of England" zvládnout nával platebních požadavků a pomalu obnovit ztracenou důvěru v britské hospodářství. Důležitá pomoc přišla i od známého bankéře Nathana Rothschilda, který sehnal po celé Evropě mince v hodnotě 10 miliónů liber a pomohl tak zachránit "Bank of England" před platební neschopností.
Přesto "slavila" krize úspěch. Celkem 145 bank – mezi nimi téměř všechny "venkovské" – se zhroutilo, strategické zásoby drahých kovů v "Bank of England" dramaticky poklesly. Zpočátku byla krize "doma" jen v Anglii a Jižní Americe, brzy se však rozšířila po celé Evropě. Jen skotský bankovní systém, spočívající na jiných zásadách (viz: Finanční krize v Anglii, Skotsku a Nizozemí 1772/1773), zůstal relativně nedotčen, když zde platební neschopnost postihla jen čtyři bankovní ústavy. Evropský kontinent naopak zachvátila výrazná odbytová krize, která měla opět nepříznivý vliv na banky v Paříži, Lyonu a ve Vídni. Itálie a ostatní trhy, které byly závislé na těchto finančních centrech, musely rovněž omezit své obchodní aktivity. Také Paříž pociťovala následky hospodářských otřesů, které pak v konečném důsledku způsobily v roce 1828 další krizi, tentokrát na francouzském území.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
