Založením norimberské společnosti "Ludwigs-Eisenbahn-Gesellschaft" a následným zahájením provozu na první železniční trati (7.12.1835), vstoupilo také Německo do "zlatého věku" železnice.
Po velkém úspěchu tratě Norimberk – Fürth, vyrůstaly po celém Německu další nové železniční společnosti. Již v roce 1835 začaly stavební práce na významné trati Lipsko – Drážďany. V roce 1837 uvedla společnost "Leipzig-Dresdner Eisenbahn Compagnie" do provozu první část mezi Lipskem a Althen a v dubnu 1839 byla slavnostně otevřena celá trať. Zde také oslavila svou premiéru "Saxonia", první parní lokomotiva vyrobená v Německu. 9. února 1838 začala výstavba "Maximiliansbahn", železnice mezi Mnichovem a Augsburkem, která byla dokončena 4. října 1840. Ve stejném roce byla rovněž otevřena "Taunusbahn" (Frankfurt – Wiesbaden) a první úsek trati mezi Mannheimem a Heidelbergem. Ale to všechno byl jen začátek - teprve nyní odstartoval pravý stavební boom!
Význam železnice byl nesmírný. Jednotlivé regiony byly navzájem propojeny, lidská společnost se "přes noc" stala mobilní. Jestliže dříve byla kapacita dostavníku omezena na čtyři až osm lidí, nyní vlak přepravil současně stovky osob a tuny nákladu a to mnohem rychleji. Tato skutečnost vedla k růstu výroby, zlepšení kvality zboží a umožnila snížení cen.
Vítězné tažení železného oře rozpoutalo bouři na burze, protože zakládání akciových společností bylo většinou jedinou možností, jak získat potřebný kapitál k uskutečnění náročných projektů. Za několik měsíců vyšplhal kurz akcií první německé dráhy na 300 % své emisní hodnoty. Také o první emise dalších železničních společností byl obrovský zájem a kurzy rostly od hodiny k hodině. Akciovou horečku pak zchladila hospodářská krize (viz článek: Mezinárodní hospodářská krize 1836-1838) a po jejím odeznění se situace na burze uklidnila.
V té době již byla německá burza rozvinutým trhem s širokou nabídkou investičních nástrojů. Vedle obvyklých promptních a fixních termínových obchodů (obdoba dnešních futures), existovalo nejméně dvanáct různých typů podmínečných termínových obchodů. Z nich nejvýznamnější byly opční obchody. Již tehdy byly burzy subjektem veřejného práva a byly organizovány místními sdruženími obchodníků. Tenkrát ještě mohl každý občan podávat na burze obchodní pokyny. Od roku 1840 zesílil však trend, aby veřejnost mohla obchodovat na burze jen přes bankovní domy, což se pak od roku 1861 stalo již povinností.
S rozvojem hospodářství a s příchodem řady železničních společností na trh, došlo v Německu k velkému růstu burzovních obchodů. Hospodářská krize let třicátých potom vytlačila riskantní akciové obchody ve prospěch jistějších státních dluhopisů. Dvě události se však postaraly o renesanci "železničních" akcií. V roce 1840 zakázala pruská vláda veškeré termínové a opční obchody se zahraničními cennými papíry. Mnoho investorů se sklonem k riziku přesunulo tedy své prostředky právě do německých "železničních" akcií. Tento trend zesílil v roce 1842, když se pruská vláda rozhodla snížit úrokovou míru státních dluhopisů od roku 1844 ze 4 na 3,5 %. Vládní kabinet současně garantoval akcionářům stávajících železničních společností úročení jejich akcií ve výši 3,5 % z nominální hodnoty cenného papíru. Tím se ovšem tyto akcie staly lákavé i pro širokou veřejnost.
Tento vývoj příznivě ovlivnil výstavbu dalších železničních tratí v Prusku. Jestliže v roce 1841 byly na berlínské burze kótovány jen čtyři železniční společnosti, v roce 1842 jich bylo již sedm a za dalších 11 měsíců dokonce 17. Státem garantované úročení akcií uvolnilo lavinu spekulací. Již po několika týdnech vykazovaly "železniční akcie" tučné zisky. Například cena akcií společnosti "Düsseldorf-Elberfelder Eisenbahn Gesellschaft AG", založené již v roce 1836, vzrostla jenom mezi 22. listopadem 1842 a 1. dubnem 1843 o 40 %.
Býčí trh nabíral rychle na intenzitě. Zájem o úpis nových akcií byl obrovský a všechny tituly zamířily ihned vzhůru. Akcie společnosti "Sächsisch-Schlesischen Eisenbahn", největší emise roku 1843 v hodnotě 6 miliónů tolarů, dosáhly upisovacího poměru 9,33 : 1. Při nové emisi "Köln-Krefelder Eisenbahn" (3.4.1844) připadlo na každou akcii 21 objednávek. Výhodný byl i samotný upisovací systém, protože většinou nebylo požadováno okamžité zaplacení celého obnosu. Železniční euforie tak zachvátila postupně celé Německo.
Pruská vláda sledovala tento vývoj s nelibostí a obavami. Ve snaze zastavit vlnu spekulací, oznámil 11. dubna 1844 pruský ministr financí, že stavební koncesi obdrží jen ty společnosti, na které se vztahuje státní "úroková garance" z roku 1842. V případě státního zájmu však bylo možné získat výjimku. Na tuto proklamaci pruské vlády trh vůbec nereagoval. Protože nikdo nevěděl, které společnosti mají šanci výjimku získat, spekulace naopak vzrostly a většina akcií dosáhla v květnu 1844 nového stropu.
Vláda rozezlena neúspěchem svého kroku dále přitvrdila. 24. května 1844 nařídil král Fridrich Vilém IV., že bez výslovného souhlasu ministerstva financí nesmí být žádná železniční společnost založena, ani nesmí vydávat akcie. Také byl vydán zákaz termínových obchodů s prozatímními listy, akciovými úpisy a kvitancemi. Emitentům a makléřům, kteří by nová nařízení nerespektovali, hrozily vysoké tresty.
Nyní dostala akciová euforie opravdu těžký úder. Na burze zavládlo zděšení, ceny akcií rychle padaly a nové emise nepřicházely. Pruská banka se snažila rozjitřený trh stabilizovat, ale propad se zastavil až koncem roku. V prvních měsících roku 1845 se přechodně vrátil optimismus a koncem dubna se ceny akcií téměř vrátily na svá stará maxima. To však už byla jen labutí píseň "železniční horečky". Pak už se na trůnu pevně usadil ospalý medvěd. Zahraniční nepokoje (Francie, Švýcarsko a Itálie) v roce 1846 také burze neprospěly. Když pak Pruská banka zvýšila v druhé polovině roku diskontní sazbu, dostal akciový trh další ránu. Špatná nálada však nepanovala jen na burze, ale také v celé německé společnosti. Neúrody v letech 1845 a 1846 způsobily stálý růst cen a vyvolaly nepokoje obyvatelstva. V roce 1847 se krize rozšířila do průmyslu, rostla nezaměstnanost a první továrny zastavily výrobu. Určující vliv na další burzovní vývoj však měly nastávající politické události.
Po revolučním povstání ve Francii v únoru 1848, kdy odstoupil král a byla vyhlášena republika, se otřásl také společenský systém ve státech Německého spolku. Na demonstracích a shromážděních byla požadována demokratizace společnosti a svolání spolkového sněmu. V březnu se revoluce rozšířila po celém Německu. Zprvu to byly především malé a střední německé státy, kde řemeslníci, rolníci a měšťané demonstrovali proti feudálním vládcům. Pod tímto tlakem většina panovníků povolala zástupce liberálů do svých vlád, vyhlásila svobodu tisku a rovnost občanů před zákonem. 13. března kulminovala revoluce v Rakousku, když císař odvolal kancléře Metternicha a přislíbil ústavu. V Berlíně vyrostly 18. března barikády a v ulicích bojovali demonstranti s armádou. Pruský král ustoupil, slíbil ústavu a demokratické reformy. Revoluční zmatky a politická nejistota se samozřejmě podepsaly i na burze. V období mezi 31. březnem a 23. květnem 1848 si německý akciový trh sáhnul na své dlouhodobé dno.
Situace zůstávala dlouho napjatá a nejistá. 9. listopadu 1848 král Fridrich Vilém IV. dočasně rozpustil pruské národní shromáždění a 12. listopadu byl v Berlíně vyhlášen stav obležení. 5. prosince vyhlásil král konzervativní oktrojovanou ústavu, přičemž si zcela ponechal výkonnou moc. Když pak také v Rakousku nastoupil na trůn nový císař František Josef I. a ve francouzských prezidentských volbách triumfálně zvítězil synovec císaře Napoleona, Ludvík Napoleon, politické klima se postupně zklidnilo. Podobně odezněla i krize na kapitálových trzích. V Německu se spekulace na nějaký čas uložily ke spánku. Železnice však naštěstí neusnula a za několik desetiletí protkala celou Evropu její hustá síť.
Navštivte svět soudobého umění
Letní výtvarný salon KodlContemporary představuje přední osobnosti současné umělecké scény na výstavě v Galerii KODL.
Sdílejte článek, než ho smažem
