Marcus Crassus, největší spekulant antiky: Spartakovo povstání

Málokterý vojevůdce v dějinách dokázal tolik nevýhod proměnit ve vlastní výhody. Spartacus se však na celý problém podíval z trochu jiného úhlu. To, že byli uprostřed nepřátelského území, kde se nedalo na nikoho spoléhat, totiž také znamenalo, že není třeba se na nikoho ohlížet. Do bezpečí bylo nutné projít stovky kilometrů, ovšem hospodářsky nejvíce využívanou částí světa, kde si bylo možné vše potřebné obstarat tím nejsnazším a nejzábavnějším způsobem, který armáda zná. Tedy drancováním, loupením, krádežemi a spoustou dalších příjemných i nepříjemných věcí, s kterými je tato činnost spojená.

Bude-li se to provádět alespoň trochu organizovaně (a Spartacus dbal na to, aby se kořist rozdělovala spravedlivě a rovnoměrně), je možné očekávat, že drancování uprchlé otroky stmelí (neb se tím dopustí společných zločinů, které jim Římané nikdy neprominou), sníží možné dezerce (otrok chycený po drancování nemá šanci přežít) a navíc přiláká do vojska spousty dalších existencí, kteří si takovou zábavu nenechají ujít.

Cesta na sever navíc znamenala průchod zemědělskými usedlostmi, plnými spousty dalších otroků, kterým bylo možné dát na výběr: buď svobodu, rozhodnou-li se následovat Spartaka, anebo smrt, půjdou-li za svými římskými pány.

Byla to zběsilá a šílená taktika, vnášející na válkou postižené území neuvěřitelný chaos, zmatek, zmar a zkázu. Za normálních okolností by se chaos přenesl i na pustošící armádu, protože ze zničeného území nelze žít dlouho. Spartacus se však nikde nehodlal zdržovat, pochodoval za svobodou a nepočítal s tím, že by se někdy vrátil.

Navíc mu přálo štěstí. V době jeho útěku vedl Řím dvě velké války a nejlepší armády bojovaly v zahraničí. Jedna pod Lucullem (z jehož jména pochází úsloví "lukulské hody") v Malé Asii proti pontskému králi Mithridatovi, druhá pod Pompeiem v Hispánii proti zbylým příznivcům diktátora Maria. V souladu se Sullovými dekrety pak nejenže nebyla žádná armáda v blízkosti hlavního města, ale z obavy před státním převratem dokonce ani v celé Itálii.

Oddíly vyslané proti Spartakovi tak byly v počátku tvořené rychle zverbovanými nováčky pod vedením podprůměrných velitelů. Nedostatek zkušeností u nich v žádném případě neznamenal nedostatek sebevědomí, projevující se v již zmíněném podcenění nepřátelských schopností. Spartacus jim nikdy neposkytl příležitost, aby svůj omyl napravili - proti masám odhodlaných otroků neměli špatně vedení rekruti žádnou šanci.

Dokud Spartacus sbíral síly v jižní Itálii, považovali Římané celou záležitost za místní problém, něco jako pustošivý nájezd pirátů anebo vpád trochu větší bandy lupičů. Tedy něco, co není nutné řešit nějakými závažnými opatřeními.
O to víc je překvapilo, že když Spartacus vyrazil na sever (tedy směrem na Řím), čítala jeho pustošivá "banda" už 72 000 hlav. Stále ještě se jednalo o otroky, chátru a sebranku té nejhorší třídy, nicméně to bylo dvakrát více lidí, než měla při příchodu do Itálie Hannibalova armáda. S přihlédnutím ke škodám na lidech a majetku to byl dostatečný důvod povolat do zbraně konzulské vojsko a postavit 4 legie.

Oběma konzulům (každý velel dvěma legiím) se podařilo vymanévrovat a rozdrtit 3tisícový oddíl pod vedením Spartakova pobočníka Crixa. Vzápětí na to zkusili uplatnit stejnou taktiku i na hlavní otrockou armádu. Bylo to však jen další podcenění nepřítele a tedy osudová chyba.
Spartacus využil italské silniční sítě (v té době nejlepší na světě), své početní převahy a toho, čemu později vojáci začali říkat "středová pozice": nejprve porazil jednoho konzula a pak se s celou armádou vrhl na druhého.

Na paměť nebohého Crixa nechal 3 stovky římských zajatců bojovat až do úplné smrti. Poté dal spálit přebytečný materiál a pokračoval k severu.
Těsně před Alpami se otrokům postavilo ještě jedno vojsko, vedené správcem tamní provincie. Spartakova armáda však v tu dobu již měla na 120 000 lidí (z čehož jenom polovina skutečně bojovala, ostatní drancovali anebo táhli s davem). Se svými deseti tisíci odvedenci neměl správce žádnou šanci.

Ač se to zdálo neuvěřitelné, Spartakův plán bleskové války vyšel a otroci dosáhli bezpečí. Cesta na svobodu (do Galie, Germánie či Ilyrie) byla volná, nebylo už nic, co by jim stálo v cestě.
V ten okamžik však došlo k dějinnému zlomu. Spartakovým vojákům se totiž válčení a drancování zalíbilo natolik, že jim bylo líto přestat. Itálie byla přece tak bohatá! Pokud dokázali porazit Římany jednou, dokážou je porazit kdykoliv. Proč skončit něco, co tak skvěle začalo?
Armáda se prostě odmítla rozpustit. A co víc, dokázala svého velitele přesvědčit, aby se do Itálie vrátili a vytáhli na římské hlavní město!
Spartacus od místních (galských a italských) obchodníků doplnil výzbroj a výstroj - fakt, že platil ukradeným římským zlatem a stříbrem nepředstavoval v té době etický problém, zreorganizoval a vycvičil vojsko, a pak s armádou zamířil na Řím.

V hlavním městě vypukla panika. Tak, jak předtím Římané Spartaka podceňovali, začali ho nyní vidět úplně z jiného úhlu. Vyprávělo se, že když ho poprvé prodávali na římském trhu s otroky, usnul a pak se okolo něj svinul had - což jeho žena vědma prohlásila za znamení velikosti a strašlivé síly, která Římanům nepřinese nic dobrého. To, že je toto proroctví pravda, dostatečně prokázala Spartakova vojenská neporazitelnost.

Navíc to byl bývalý gladiátor, odborník na válku a zabíjení. Vlastně skoro všichni jeho podřízení velitelé byli zkušení gladiátoři. A celé jeho vojsko bylo plné ukrutných lupičů a krvežíznivých vrahů, neštítících se žádných zločinů. Jakou šanci proti němu měly římské občanské armády vedené obyčejnými městskými úředníky?

Pompeius i Lucullus dostali od senátu povel co nejrychleji ukončit tažení a přijít Římu na pomoc. Oba však byli uprostřed vlastních válek, stovky kilometrů daleko a bylo jasné, že potrvá měsíce, než se alespoň s částí svých vojsk vylodí v Itálii. Do té doby bude Spartacus dávno v Římě.

Jediné, co stálo mezi Spartakem a hlavním městem, tak byly již jednou poražené a nyní na plnou sílu spěšně doplňované čtyři legie konzulského vojska. Konzulové v jejich čele však nebudili sebemenší důvěru.
A Spartakova armáda pochodovala k jihu...