Autonomní auta a bezpečnost: tři nenápadné háčky

Během pěti březnových dní zabily vozy v autonomním režimu druhého a třetího člověka v historii: v Arizonském Tempe srazilo Volvo ženu přebíhající silnici, v kalifornském Mountain View nepřežil řidič (v tom okamžiku spíš pasažér) Tesly náraz do betonového bloku. Shodou okolností jen pár týdnů před tím shledali regulátoři obou amerických států autonomní vozy dostatečně zdatnými na to, aby je pustili na silnice bez lidského dohledu na palubě.

V kůži těch regulátorů bych nechtěl být ani před těmi nehodami, natož po nich. Debata o tom, jak starého, otestovaného a případně přiopilého řidiče pustit do provozu a co všechno mu v něm dovolit, se vede přes sto let a pořád bez všeobecné shody. Rozhodnout o pravidlech pro vynález, který si před deseti lety sotva kdo dokázal představit, je daleko složitější – ale na druhou stranu taky vzrušující.

Na sluníčku by se vám to jezdilo

Zdánlivě to vypadá jednoduše: stačí podělit nájezd autonomních vozidel počtem evidovaných nehod a porovnat výsledek s tím, kolikrát by na takové trase havarovali lidé. Všechny statistiky jsou dostupné, a pokud z nich vyjdou líp samořiditelná auta, což se obvykle děje, není důvod zdržovat jejich rozšíření.

Jenže: jak připomínají autoři patrně nejdůkladnější takové studie, ta čísla se srovnávají jen těžko. Není nehoda jako nehoda. Navíc zatímco lidé obvykle vypořádají drobné ťukance bez pojišťovny, takže se nedostanou do žádné tabulky, provozovatelé samořiditelných aut musejí (přinejmenším v Kalifornii) evidovat sebemenší škrábanec. Studie tyhle okolnosti vzala do úvahy a samořiditelná auta podle ní bourají třikrát až čtyřikrát méně často než lidé – ve všech kategoriích závažnosti nehod.

Jenže je tu ještě jedno jenže: není ani kilometr jako kilometr. Testování probíhá především v Kalifornii a Arizoně. Ve dvou z nejslunečnějších amerických států. S městy postavenými tak, aby k sobě auta, chodce a cyklisty pouštěla co nejméně. Většina Severní Ameriky i Evropy klade autonomním vozům daleko větší výzvy, na které si lidští účastníci dopravního provozu zvykají od dětství: smíšený provoz nebo vodorovné značky zakryté sněhem.

Zabij dnes, zachraň život za pět let

Z protisměru přichází druhá pochyba: je k uvolnění regulací vlastně nutné, aby byla samořiditelná auta prokazatelně bezpečnější než ta s člověkem za volantem? Jednak je k tomu prokázání nutné tolik dat, kolik by dnešní flotila sbírala sto let. Jednak je možná brát nedodělky, které občas někoho zabijí, jako investici do bezpečnějšího provozu v budoucnosti. Každým najetým kilometrem se totiž učí jezdit nejenom jednotlivé vozy, ale taky všechny ostatní se stejným řídicím systémem – a na silnicích na ně čekají situace, které nelze nasimulovat. Perfektní je nepřítelem dobrého, varuje loňská studie Rand Corporation. Přehnaně tvrdé regulace nás vzdalují od utopie, ve které se díky bezvadně proškoleným počítačům nebourá.

Pokušitelé čidel

A tady je třetí háček: můžeme vůbec dojít k utopii, ve které se nebourá? Optimistické vize přehlížejí sklon lidí kompenzovat zvýšenou bezpečnost nebezpečnějším chováním. Jak by něco takového mohlo vypadat ve světě, po kterém jezdí ultrabezpečná samořiditelná auta, popisuje Rodney Brooks. Představte si, že víte, že kdykoliv vkročíte z chodníku do silnice, auta zaručeně začnou brzdit – v řádu tisícin, ne desetin sekundy. Navíc v nich nesedí řidič, který by vám vystoupil vrazit pěstí, ale nezúčastněná posádka. Je dobře možné, že se v takovém světě budou chodci méně rozhlížet. Že rodiče poleví ve vštěpování zásad bezpečnosti dětem – a že je taky nechají běhat bez dohledu od ranějšího věku.

Samořiditelná auta by navíc pravděpodobně navýšila provoz, protože by zpřístupnila individuální dopravu lidem, kteří si netroufají anebo ze zdravotních důvodů nemůžou řídit auto. A jak ještě upozorňuje Brooks – při dvacetiminutové zastávce na úřadě v centru města nepotřebujete se samořiditelným autem parkovat v placené garáži, když ho můžete nechat pomalu kroužit kolem. Víc najetých kilometrů znamená víc nehod, i v případě samořiditelných aut.

Když nad tím přemýšlím – vlastně bych chtěl být v kůži těch amerických regulátorů. Myslím, že mají nejzajímavější práci na světě.

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Zdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Koupit Finmag

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný Finmag. Od jara... Další články autora.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem