Jistě, to jsou známá statistická kouzla: jeden do sebe nacpe dvě kuřata, druhý je o hladu – ale v průměru každý poobědval kuře.
Zkusme tedy tvrdší čísla: podle Eurostatu má k dispozici aspoň jedno auto 84 procent českých domácností. Ze sčítání lidu v roce 2021 vzešlo číslo 87,7 procenta a podle nedávného průzkumu agentury IPSOS zaměřeného na přístup Čechů k mobilitě a sdílené mobilitě je domácností s aspoň jedním automobilem dokonce až 96 procent (samozřejmě včetně nějaké statistické chyby).
Jak je tedy možné, že se dá po našich silnicích vůbec dostat autem z místa A do místa B? Při tak vysokých číslech přece musí být ulice pořád plné a zácpy nekonečné a s velikostí obce musí zákonitě růsti hustota aut v provozu.
Jenže – ačkoliv se zácpám průměrný Pražan, Brňan nebo Ostravan v ranní a odpolední špičce nevyhne, do práce a domů z ní se s více či méně vráskami vždycky dostane.
Kritičtější je pro řidiče ve velkých městech parkování. V centrech i na sídlištích praskají vyhrazené parkovací zóny ve švech. Centra vznikala ještě před érou spalovacích motorů, ale ani za komunismu při projektování sídlištních mravenišť rozhodně nepočítali s tím, že typická rodina střední třídy si někdy bude moct dovolit vlastnit i dvě auta, nebo mít jedno vlastní a druhé jako pracovní benefit. Velké množství automobilů se tak paradoxně neprojevuje ani tak neúnosnosti provozu, ale spíš neúnosností „neprovozu”.
Je to prosté. Automobil je v akci zhruba hodinu denně a těch zbylých více než 95 procent času stojí zaparkovaný a odložený v garáži, v horším případě někde na ulici, kde na něj působí rozmary počasí, nebo (ne)schopnosti kolegů parkujících. Není se čemu divit, že spousta obyvatel velkých měst místo každodenního dlouhého hledání parkovacího místa dává přednost výhodám hromadné dopravy. Vždyť i ta pražská byla nedávno vyhlášena jako druhá nejlepší na světě. Přesto, když se vrátíme ke statistice z úvodu, má k dispozici alespoň jedno auto 84–96 procent domácností. Proč? Protože na víkendové výlety, návštěvy příbuzných nebo urgentní převozy nadměrného nákladu není hromadná doprava vhodná.
Ne vždycky si ale majitelé uvědomují, jak vysoké náklady jim vůz přináší. Ve velkých městech je vlastnictví náročné a finančně nákladné, a to nejen kvůli parkování. Majitelé automobilů musí pamatovat na pořizovací cenu, údržbu, pojištění, registraci, daně, palivo a další faktory. Každý kilometr u běžného vozu se spotřebou 6 litrů pohonných hmot stojí zhruba 2,2 koruny. Po zohlednění všech ostatních výše zmíněných nákladů vás u vozu v hodnotě 200 až 300 tisíc vyjde jeden kilometr v průměru na 4,4 koruny, tedy na dvojnásobek toho, co dáte pouze za pohonné hmoty. Nejde pak o neefektivní investici, když člověk nevyužije auto dostatečně často?
Alternativou k vlastnictví vozidla jsou tak různé typy carsharingu, které nabízejí automobily jak k rychlému přesunu většinou ve velkých městech (tzv. minutový carsharing), tak k dlouhodobějšímu půjčování nebo sdílení. Příkladem a specifickou kombinací je P2P carsharingová platforma HoppyGo. Smysl dává i pro ty, kteří auto vlastní a málo využívají. Jejich auto může být v pohybu a ještě jim vydělávat. A ti, kteří vlastnit auto nechtějí, ale někdy jej potřebují, na platformě můžou nalézt vozidla pro různé typy životních situací. Carsharingové služby jsou jen jedním z různých typů sdílené mobility. Jejich cíle jsou ovšem stejné, zefektivnit dopravu, snížit náklady na ni a v neposlední řadě přispět k udržitelnému rozvoji sdílené ekonomiky a co nejvíc pomoci šetřit životní prostředí.
Sdílejte článek, než ho smažem