Trvalé platební příkazy mají týž efekt: peníze vás opouštějí příliš bezbolestně. Bylo to dost jinačí v dávných časech hrníčkového hospodářství, kdy se v temném místě kredence oušky dotýkal nájem s elektřinou. Pokud to neznáte, zapomněli jste nebo ty časy nepamatujete, doporučuju zkusit aspoň na nějakou dobu aspoň částečně vystoupit bezhotovostního světa a vrátit se na zem, k penězům, které sice nejsou kryté žádným drahým kovem ani dalšími aktivy štátnej banky, ale samy jsou fyzické, materiální povahy.
Dojde vám, jak nesnesitelná je dnešní lehkost utrácení.
Ale nehodlám tu brečet po starých, lepších časech. Jen bych na osobní zkušenosti rád připomněl, jak zatraceně platí lidová moudrost, že co oči nevidí, srdce nebolí. Kdyby viděly, kardiochirurgové by brzy umírali vyčerpáním.
Vyhrál jsem, sláva!
Nevyhrávám. Protože nehraju. Když jdou kluci hrát očko nebo poker, rád se dívám. Ale bylo by mi líto peněz. Na fotbal, tenis ani výsledky voleb nesázím, ani nevím, jak to funguje. Jen na poště si občas koupím stírací los, nejvíc asi – jako exkolega – z jisté solidarity k dámám za přepážkou. A na plesy nechodím. Takže ani ta tombola.
Pravidelně se ale přihlašuju do soutěže, kterou vyhlašuje jeden z největších amerických obchodů s kytarami a příslušenstvím. Je to takový můj páteční rituál: v Česku je večer, v Oregonu na druhém konci světa se ale pracuje. A kluci z ProGuitar Shopu vyvěšují na web nové číslo svého magazínu. Prolistuju ho, přečtu pár článků, možná mrknu na video s testem nového kytarového efektu. Vyplním přihlášku do soutěže o některou z těch krabiček, je to totiž zadarmo – platím jen e-mailovou adresou, na kterou mi pak přijdou tak dva e-maily za týden. E-maily, o které beztak stojím. A na některé z posledních stránek zkontroluju, jestli jsem nevyhrál. Jen tak, pro formu. Nevyhrávám přece.
Bylo moc pěkné před třemi týdny vidět svoje jméno v časopise, kterým listujou desítky tisíc muzikantů na celém světě. Jiní kvůli tomu museli cvičit hodiny denně. To potěší samo o sobě. A stejně tak výhra, kterou je suprdupr mršítko zvuku za nějakých dvě stě dvacet dolarů.
Jak se výhra prodražila
Za nějakou dobu píšou, že už to má v rukou americký pošťák, přikládají fakturu – zaplaceno nula dolarů, na poštovném nula dolarů. A já denně chodím s číslem zásilky na web United States Postal Service sledovat, jak jsme na tom. Už jsme v San Francisku, už jsme na Ruzyni, už se to blíží.
A už jsme u celníků.
Sakra, proč u celníků?!
A jo, celníka asi nezajímá, kolik jsem platil, ale jaká je hodnota dováženého zboží. A co je pro mě výhra, pro něj bude dovážené zboží. Tak rychle počítej. Dvě stě dvacet dolarů, to máme nějakých pět a půl tisíce v našich. Clo bude v jednotkách procent… budiž to je snesitelné. Ale moment! Ještě se bude doplácet dépéháčko… Cože? Takže teď jako půjdu a vypláznu víc než tisícovku? To se mně ta výhra ještě pěkně prodraží.
Malešická pošta. Bojovka začíná hned po vstupu: informačními materiály je hala oblepená kolem dokola, kde začít, se ale radši zeptejte vrátného. Budete muset k pošťákům, s papírkem k celníkům, s vyměřeným clem k pokladně, od pokladny zpátky k celníkovi, pak znovu k pošťákům...
Střih. Vyměňovací pošta Praha 120. Zvenku mimořádně odporný dům – a zevnitř jakbysmet. Ochozené lino, po stěnách cedulek s předpisy a nařízeními, že kdyby se to sundalo a svázalo do knížky, i Jirásek by uznale pokýval hlavou. Už doma jsem se zkoušel prokousat předpisy, co všechno obnáší celní procedura, takže tady na místě to vzdávám rovnou – pro jednou to prostě nemá cenu studovat, však se doptám. Ostatně jdu sem od začátku s tím, že se nechám překvapit, jaké to celé bude – pěkně bez přípravy a po hlavě, však uvidím. Takže nejdřív k pošťákům. Od těch dostanu průvodku ke svému balíčku. S ní do dveří přes chodbu, k celníkům. Přede mnou je asi šest lidí, takže se bude hodit prozřetelně přibalená knížka, odhaduju to na půl hodiny minimálně.
Kupodivu neuplyne ani deset minut a můžu z čekárničky projít přímo k přepážkám, za jednou na mě čeká vousatý muž v uniformě. „Máte k tomu nějaký doklad, kolik jste platil,“ potěší mě, když mu předávám průvodku. Je to dobrý, myslím si, a vyndávám fakturu se sloupečkem nul. „Z hlediska celního řízení nula neexistuje,“ sundá mě uniforma okamžitě zpátky na zem. „A kdyby tam pro forma napsali cenu dolar, tak by to pro vás bylo ok?“ Baže, to by mi balíček možná ani nezastavili. „Z poštovného vám tedy DPH počítat nebudeme.“ Saprlot, to bych měl platit DPH i z poštovného? Takže vám vypočtu daň z té hodnoty, kterou tu vyplnil odesílatel, bude to… 160 korun. Asi jsem slabší v matice, rozhodně ale v kolenou. Vysvětlí to až rychlý pohled na poštovní průvodku – no jo, kluci americký ušatý napsali, že to má hodnotu třicet doláčů, god bless America! Takže ke kase, zaplatit, kartou to sice nejde, ale přesto tentokrát hotovost v dlani moc neobracím. A zpátky k celníkovi, nafasovat lejstro a zpátky k pošťákům. Ne, balíček ještě nedostanu, ještě musím zaplatit manipulační poplatek 99 korun? Za jakou manipulaci? Prostě tak. Odevzdávám kilo bez dalších řečí.
Málo viditelná pětina
V tramvaji ten zázrak vybalím, má kolem sebe igelitové polštářky plněné vzduchem, aby se v balíčku moc nemlel. Propichuju je, jestli náhodou vzduch z někdejší země svobody nevoní nějak jinak než ten náš. A celé se mi to ne a ne nějak rozležet v hlavě. Dobře, nakonec jsem lehčí jenom o dvě a půl stovky, mohlo to být dvanáct set. To mě samozřejmě hřeje a nějak mě vůbec nemrzí, že to nebylo podle pravidel. Protože se mi těch dvanáct set zdá strašně moc. Asi proto, že to dneska neporovnávám s pěti a půl tisíci, které bych zaplatil, kdybych si ten krám kupoval, ale proto, že je porovnávám se sladkou nulou. I když je DPH vypsaná na každé účtence, nějak jsem si odvykl ji vidět. Takže srdce mě kvůli němu nebolí. Teď jsem neviděl nic jiného než DPH samotnou, nahatou. Není to pěkný pohled, je velká, tlustá, odporná.
V hlavě mi pochoduje měsíční útrata. Pětina z toho jde do eráru. A všechno se to ve mně bouří. K čemu doprčic ještě mám platit jakoukoli jinou daň, to tohle nestačí? Nějak se mi nechce být loajální občan.
Jedu tramvají až domů, všecko to zapojím, zadrnkám si pár smutných písniček a je mi o něco líp.
Omlouvám se, bylo to trochu rozvleklé povídání. Místy asi zbytečně rozvleklé na to, že mělo posloužit jenom jako úvod k pár otázkám, které vám chci položit: Vnímáte při placení třeba v obchodě daň z přidané hodnoty? Přijde vám její výška fér? Zkoušeli jste si někdy spočítat, kolik na dépéháčku zaplatíte za měsíc? A tušíte, jak důkladně jste prodaněni celkem, když se spočte, co odevzdáte na dani z přidané hodnoty, na dani z příjmů, na spotřebních daních za pohonné hmoty, za alkohol. Patříte k těm, co denně křičí, že je to krádež, nebo už daně ani nevidíte, takže srdíčko zůstává v klidu? Řekněte to v diskuzi pod článkem, jednomu z vás bude patřit jako cena útěchy prima knížka z nakladatelství Grada. Když ovšem na sebe necháte mail, abychom se mohli domluvit, kam ji poslat.
Sdílejte článek, než ho smažem
Abychom udrželi kvalitu diskuze pro slušné čtenáře, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdřív musíte zaregistrovat. (Už jsem, ale zapomněl jsem heslo!)
Diskuze
23. 4. 2015 14:50 | Pedro
23. 4. 2015 13:54 | Pavel
Smozřejmě, že na účtenci vidím, kolik dělá DPH. Nejvíc to bolelo, když jsem se vrátil z US zvyklý, že tam součet daně místní, státní a federální dělal pod 5%, v menších městech i pod 3%. A pak darda s našimi (tenkrát) 19%. Přitom v US, co jsem mohl posoudit, jsou služby státu nesrovnatelně kvalitnější, než to, čím nás oblažuje naše ouředlnicstvo a jiné příživnicstvo.
23. 4. 2015 11:11 | jezevec
tedy ano, VNÍMÁME daně.
začíná to u mzdy, kdy na desetitisícovou výplatu stát sežere dalších 5000, a na dovolenou si předplatím ještě 2000, a na daně z příjmu mého zaměstnavatele musím taky vydělat - takže abych dostal desítku do kapsy, musím vytvořit hodnotu dvacet. takže už jen dostavu výplatní pásku a sliním.
a ano ten neblahý reflex pokračuje na clech, dph, spotřebních daních, .... a končí až u příplatku za škodlivé ekonesmysly na účtu za elektřinu, a taky na babišovném z každého litru pohonných hmot. bleju.
přesto se domnívám, že právě DPH a případně daně spotřební jsou jedny z nejspravedlivějších daní. zdaňuje spotřebu - nikoliv vaše úsilí. státu se snadno eviduje a snadno vybírá, hůře se šidí na odečitatelných položkách a kreativním účenictví. spravedlivě více zdaňuje ty více spotřebovávající (a tedy asi bohatší), před těmi chudšími a spotřebovávajícími méně - "alespoň něco" si zaplatí každý z nás, i ten kdo jinak na státu jen parazituje a nic mu nedá - a zcela správně vynechává drobné živnostníčky a sousedský barterový obchod.
nakolik je nutné, aby daně a babišovné tvořily 85% ceny benzínu, poté co již ze své mzdy jsme v den výplaty odevzdali půlku, je věc do diskuse - stejně jako lze rozjímat nad hodnotou, kterou stát přidal na dárku zaslaném mi zdarma z usa, že z toho chce stát svůj desátek. ale určitě to vnímáme ....
23. 4. 2015 9:43 | cml11
23. 4. 2015 9:22 | Mirek
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
23. 4. 2015 9:14 | Timy
Patřím k těm, kteří křičí, že daň je krádež. (Ale nekřičím to denně :-D)
23. 4. 2015 8:23 | Maryl
Zobrazeno všech 7 komentářů