Výsledek první britské-čínské opiové války byl pro mandžuskou dynastii vojenskou, politickou i ekonomickou pohromou. Nejen, že nedokázala zabránit pronikání cizinců do země, ale mírová smlouva jejich možnosti ještě rozšířila. A jestliže byl obchod s čajem a opiem pro Čínu ztrátový před válkou, po válce, když se jeho objem zvýšil, byl ztrátový dvojnásob. Navíc musela císařská pokladna zaplatit reparace vítězným Britům. V zemi ovšem nebylo tolik stříbra, které by dokázalo rostoucí obchod a reparace ufinancovat, takže se čínská státní pokladna musela uchýlit k obvyklým trikům, jaké používají státy ve finančních nesnázích.
Nejdříve zdevalvovala vlastní měnu, když místo ve španělských stříbrných dolarech začala cizincům platit v méně hodnotných mexických stříbrných dolarech. Zároveň zvýšila daně. Ty byly splatné ve stříbře, zatímco běžné platby v každodenním životě probíhaly v mědi. Státní pokladna tak pobírala stále stejné množství stříbra (buď v mexických dolarech nebo stříbrných taelech), do oběhu ho však pouštěla méně. Navíc spousta stříbra mizela v zahraničním obchodě a platbách reparací. Daňoví poplatníci, většinou rolníci, při odvodech daní museli za stříbro platit čím dál více měďáků, což vedlo k poklesu hodnoty měděných peněz, vzestupu cen potravin a dalšího zboží. Aby získali více měďáků, museli rolníci zvednout ceny.
Výsledkem byl hospodářský chaos, který vedl ke zničení tisíciletého čínského finančního systému a zavedení papírových peněz v roce 1853. Vládnoucí čchingská dynastie byl nejen kvůli tomuto kroku čím dál méně oblíbená.
Vojenská porážka od Britů měla i politický dopad. Mandžuové, pouze několikamilionový národ na severu Číny, ovládající nejlidnatější zemi světa již třetí století, odvozoval svoji legitimitu moci od vojenské zdatnosti a neporazitelnosti v boji. Čas od času proto k Číně připojili nějaké dobyté území. Nyní však prohráli s početně daleko slabšími barbary v nejlidnatější části Číny přímo před očima svých copatých poddaných. Bylo jen otázkou času, kdy někoho z Číňanů napadne, že pokud Mandžuy dokázali porazit primitivní, špinaví a zavšivení cizinci, dokážou to i kulturní a civilizovaní Číňané.
Navíc cizinci přinášeli do Číny křesťanství. Misionáři působili se střídavými úspěchy v Číně již od sedmnáctého století. Efektivita jejich úsilí byla přímo úměrná libovůli jednotlivých císařů, kteří jejich působení střídavě povolovali a střídavě zakazovali. Obchodníci s čajem a opiem misionáře často využívali jako průvodce a tlumočníky. I díky tomu britské vítězství pomohlo misionářům značně rozšířit jejich působiště.
Číňané byli vůči křesťanství poměrně dlouho imunní – jejich směsi konfuciánské, buddhistické a taoistické víry se zdála idea jednoho Boha příliš exotická. Po britském vítězství jim však nemohl uniknout jeden fakt – za obchodními i válečnými úspěchy cizinců stála i jejich víra. A co když je křesťanský Bůh mocnější než všichni čínští bohové dohromady?
Hospodářský chaos, pokles mandžuské vojenské prestiže a příliv křesťanství tak vytvořily výbušnou směs, jejíž exploze v polovině devatenáctého století Čínu málem roztrhla. Nejprve se v roce 1850 v okolí města Kuej-jang na jihu Číny vzbouřil národ Miao a čchingským oddílům vydržel vzdorovat 22 let. O pět let později povstali muslimové na severozápadě a jihozápadě a vzdorovali až do roku 1874.
Skutečnou pohromou se pro Čchingy stal neúspěšný literát Chung Siou-čchüan. Ten se po měsíci stráveném u baptistického kazatele Issachara Jacoxe prohlásil za mladšího bratra Ježíše Krista a společně s negramotným uhlířem Jangem, z něhož se vyklubal vojenský génius typu Jana Žižky, dokázal shromáždit dvacet tisíc fanaticky oddaných věřících, většinou z národa Hakka, kmene pirátů, vzbouřenců a válečníků. 11. ledna 1851 se Chung prohlásil za krále Nebeského království velkého smíru (čínsky: Tchaj-pching tchien-kuo) a v čele svých vlasatých poddaných, kteří si na znamení víry přestali holit čelo a rozpustili cop, vyrazil dle Božího příkazu zničit mandžuskou vládu.
Čínská císařská armáda se připravuje k útoku na Tchaj-pchingy. Unikátní fotografie z poloviny 19. století.
Ještě tentýž rok vzbouřenci dobyli velké trojměstí Wu-chan, poté šest set dalších měst a v roce 1853 i druhé císařské hlavní město Nanking. Přísná morálka, disciplína a vojenské úspěchy přilákaly pod tchaj-pchingské prapory desetitisíce dalších, s Mandžuy nesouhlasících Číňanů. Císař vyslal proti povstalcům dědičné jízdní oddíly z Mongolska a Mandžuska a vypuklo něco, co se označuje jako poslední feudální válka v dějinách. Tedy válka bez jakýchkoliv pravidel, v níž se vojáci živili drancováním a kde se brutalita povstání potlačujících císařských vojáků vyrovnala fanatičnosti Tchaj-pchingů, kteří šířili stejně krutým způsobem svou neotřesitelnou víru.
Ve stejné době vypuklo na sever od Nebeského království povstání Nien, jehož vojáci spolu s oddíly Tchaj-pchingů začali ohrožovat Peking. Občanská válka dosáhla vrcholu.
Došlo by k povstání proti císaři i bez britského vpádu?