Theresa Mayová, britská premiérka, v dubnu překvapivě vyhlásila předčasné volby, evidentně průzkumy veřejného mínění ujištěna, že utopí labouristickou stranu v krvi a zajistí si ještě větší většinu, než kterou před rokem zdědila od svého předchůdce Davida Camerona.
Nestalo se – konzervativci přišli o 13 hlasů, a tím pádem i o většinu. Teď budou potřebovat spojence. To je věc v britských poměrech sice nikoliv nikdy neviděná, ale rozhodně často nevídaná. Takové vlády mají navíc tristní historickou bilanci: většinou se u moci moc dlouho neudržely a také skoro nic neudělaly.
Co tohle „nevítězství“ znamená?
Jasně, nachystat se na stáří. Dobře si vychovat hodně šikovných dětí, pořídit si byt, aby se nemusel platit nájem, a zahrádku, aby si člověk sám vypěstoval lacino dobroty.
Ale k tomu pořád investovat a šetřit.
Rádi poradíme s výběrem a pomůžeme porovnat:
Především to, že jednání o brexitu, která mají za pár dní začít, jsou kompletně vykolejená. Mayová nikdy neměla pro brexit žádný plán – a neměl ho nikdy ani nikdo jiný (kde je mimochodem Nigel Farage?). Tedy, pokud za plán nepokládáme březnové blouznění, že pokud jí Evropská unie nevyhoví a nezpřístupní Británii svůj trh, aniž se ale Británie musela podvolovat unijním pravidlům, například o volném pohybu osob a pracovním trhu, udělá z Británie Singapur Západu. Nebo představy, že všechno vyřeší zavření dveří před ekonomickými imigranty ze střední a východní Evropy. Což je tedy předvolební rétorika, která by nezafungovala ani v situaci, kdyby na londýnském mostě útočila trojice polských instalatérů a v Manchesteru slovenský sběrač jahod, natož pak v situaci, kdy brexit prošel minimální většinou, reflektující masivní rozpolcenost společnosti.
Po Cameronově odstoupení měla Mayová jasný mandát a většinu v parlamentu. A s většinou v zádech se dá při vyjednávání dohod postupovat relativně lehce. Teď jí bude vyjednávání se zhrzeným odmítnutým Bruselem komplikovat dohadování s koaličním partnerem.
Optimista by možná řekl, že tvrdý brexit je ze hry a že k němu teď Mayová nemá mandát. Pesimista by ale pravděpodobně odpověděl, že vzhledem k historické (ne)efektivitě minoritních vlád pravděpodobnost, že Británie kvůli politické paralýze nic nedomluví a živelně od Unie odpadne (= tvrdý brexit), významně vzrostla.
A můžeme vyvodit i obecné ponaučení: nesázejte se v kasinu o dům, když dlužíte sto liber. Cameronovi ještě šlo jakžtakž rozumět, když vyhlásil referendum – bouřili se mu poslanci, UKIP Nigela Farage mu užíral hlasy atd. Obětovat čtyřicetileté členství v Evropské unii kvůli pár hlasům sice nebylo podle mého z dlouhodobého pohledu optimální, ale z krátkodobého cynického politického pohledu pochopitelné. Hrátkám s ohněm u Mayové se ale nijak porozumět nedá. Nemůžu se ubránit pocitu, že britští konzervativci jsou spolek nepoučitelných gamblerů. Nebo ještě hůř…
Takovýhle výprodej „brandu“, jaký předvedli za rok, se jen tak nevidí.
Zmrtvýchvstání labouristů je dobrá zpráva pro aktuální českou politiku. Ne, nemyslím si, že je znárodňování podniků, navržené partičkou kolem obdivovatele Huga Cháveze Jeremyho Corbyna, dobrý nápad, podobně jako si nemyslím, že je dobrým nápadem šťouráním do daní z příjmů rozeštvávat zaměstnanecký stav (jak se snaží uskupení okolo B. Sobotky). Ale určitě je pro dlouhodobé zdraví české politické scény ujišťující vidět, že i z velmi velmi svízelné situace (v dubnu ztráceli labouristé na konzervativce 20 procentních bodů) se lze za pár měsíců dostat. Bohuslav Sobotka by měl prostudovat kampaň labouristů den po dni – čas by na to nyní měl mít. ČSSD nemusíme chtít volit, jako standardní stranu ji ale v prostředí plném těch firemních a alternativních stran určitě chceme mít.
Autor komentáře je hlavní analytik Conseq Investment Management
Navštivte svět soudobého umění
Letní výtvarný salon KodlContemporary představuje přední osobnosti současné umělecké scény na výstavě v Galerii KODL.
Sdílejte článek, než ho smažem
