Na obranu menšího zla

Podle posledních průzkumů míří do Sněmovny osm stran, mimo ni prý s největší pravděpodobností zůstanou Zelení, Starostové a nezávislí, Svobodní a Realisté. Část jejich příznivců se k jejich volbě nadále hrdě hlásí a přemlouvají ty, kteří se rozhodli pro pragmatickou volbu silnější kandidátky, viz třeba komentáře pod tímhle statusem Barbory Antonové, ale předpokládám, že jste se něčím podobným setkali i na svém radaru.

Patřím do tábora pragmatiků a rád bych ve třech bodech vysvětlil proč.

Menší zlo volíme pragmaticky všichni každý den

Argument „kdyby se pro stranu X rozhoupali všichni, kteří s ní sympatizují, tak se přes pět procent s rezervou dostane“ je aspoň u Starostů nebo Zelených nejspíš fakticky v pořádku, v září nad nimi totiž uvažovalo 13 a 7 % voličů. Háček je v tom, že se něco takového nedá čekat. Už jen proto, že se obě skupiny nejspíš částečně překrývají.

Ve všech ostatních oblastech života přitom přizpůsobujeme svoje vlastní chování očekávanému chování ostatních, ne ideálu. Nabízí se třeba analogie ze silničního provozu: kdyby všichni jezdili ohleduplně a podle předpisů, není důvod brát si na kolo přilbu, protože by riziko pádu nebo kolize s autem bylo minimální. Jenomže všichni ohleduplně a podle předpisů nejezdí. Volič Zelených nebo Svobodných, který propadnutí svého hlasu přičítá nevolícím sympatizantům strany, připomíná cyklistu bez přilby s heslem: já jezdím krásně, a pokud vy budete taky, všechno dobře dopadne; když skončím s rozraženou lebkou, bude to vaše chyba!

Pragmatismus a ideály se nevylučují

Disident Petr Uhl zdůvodňuje svou letošní volbu Zelených takto:

„Pro mne je slovo pragmatický sprosté slovo. Kdyby se tento pragmatický a defétistický postoj prosadil v roce 1976 v zastrašené mlčící většině československé společnosti, kdy se stával po porážce demokratizačních snah z let 1968 až 1969 pomalu normou, nevznikla by Charta 77 a postupně desítky občanských iniciativ […].“

Koleduju si o zesměšnění, když budu jako ročník 1984 vysvětlovat chartistovi Chartu – ale budiž. Charta nebyla jenom idealistická, byla i pragmatická, protože sjednotila několik rozdílných proudů českého disentu, od konzervativních katolíků po reformní komunisty, v jednotném hnutí za nejmenší společný jmenovatel: dodržování lidských práv v Československu.

Odpůrci totality dokázali překonat to, čemu Sigmund Freud říkal narcismus malých rozdílů. Současní liberálové, ale i konzervativci (o bambilionu antiislámských hnutí nemluvě) se v něm spíš ráchají. Jsou z toho čtivé výměny názorů, ale pro samotné hlasování to není dobrá strategie. Odložit při něm menší nebo i větší výhrady k programu a lidem totiž může ve Sněmovně posílit nejmenší společný ideový jmenovatel a oslabit ty postoje, ke kterým mám odpor:

• Sociální demokracie má Chovance a prolomila uhelné limity – ale hlas pro ni reálně pomůže prosazovat ideje sociálně-tržního hospodářství a evropské integrace, což Zelení mimo Sněmovnu nedokážou.
• Sedm let vlády ODS se dá z pohledu pravicového a „eurorealistického“ voliče těžko považovat za triumf, ale na rozdíl od nezvolených Svobodných a Realistů můžou Sněmovnu vychýlit o fous blíž Hayekovi a o fous dál od Keynese.
• „Extremismus středu“ budou proti komunistům na jedné, Okamurovi na druhé a Pirátům na třetí straně bránit spíš lidovci nebo TOP 09 ve Sněmovně než Starostové mimo ni.

Lidi si přehnaně idealizují outsidery i taktiku „čím hůř, tím líp“

V politice se nedá neušpinit. Nemusí vás nutně chytit s krabicí od vína plnou peněz, stačí, že vstoupíte do formální nebo neformální koalice, což je v českém politickém systému jediný způsob, jak cokoliv prosadit, od zastupitelstva městské části po parlament. Kompromisy, které z toho vyplývají, bolí a velká část voličů je považuje za zradu. Proto outsideři, do kterých si vkládali idealistické naděje, tak často vypadávají ze Sněmovny hned po své první účasti ve vládě: viz Věci veřejné, Stranu zelených nebo Unii svobody. A to aniž po nich něco zásadního zůstalo. Když jsem přemýšlel nad idealistickou volbou, tohle byl třetí kamínek na protější straně váhy.

Zároveň s tím jsem zamítl svůdný názor, že někdy je nejradikálnější nedělat nic – a urychlit tím potenciálně očistnou tragédii, za kterou osobně považuju případnou antisystémovou koalici ANO, komunistů a SPD. Právě takhle Slavoj Žižek před americkými prezidentskými volbami zdůvodňoval, proč přeje vítězství Donaldu Trumpovi: „Aby se prolomil status quo a otevřel se prostor pro novou politickou konfiguraci.“ Rok po volbách američtí Demokraté pořád nevypadají, že by věděli, kudy kam. Upřímně si nejsem jistý, jestli by dokázali čeští pravicoví i levicoví liberálové po čtyřech letech vlády Semelové a Okamury přijít s něčím lepším než dalšími poukázkami na kulturu pro mladé. Ostatně – očistnou tragédií nebylo ani pět let s Milošem Zemanem.

Proto tam dnes hodím menší zlo – i když to, inspirován jedním svým přítelem, nejdřív vezmu přes domácí potřeby pro gumovou rukavici.

Sdílejte článek, než ho smažem