Móda je odvětví, kterému se daří za prosperity i za krize. Jednoduše proto, že lidé mají smysl pro estetiku, chtějí vyjadřovat svou osobitost, zařadit se do určité společnosti. Dá se na ní skvěle vydělat, protože je pomíjivá. Karl Lagerfeld řekl, že pro módu je zajímavá jen minuta a budoucnost – existuje proto, aby byla zničena.
Jedním z těch, kteří na téhle pomíjivosti dokázali pohádkově zbohatnout, je Amancio Ortega. Španěl vybudoval z krejčovské dílničky v Galicii módní impérium Inditex, do kterého patří mimo jiné značka Zara. Teď se jměním 65,4 miliardy dolarů figuruje v žebříčku Forbesu jako šestý nejbohatší člověk planety a bezkonkurenčně nejbohatší Evropan.
činí celkové jmění Amancia Ortegy, třiaosmdesátiletého španělského podnikatele, který ve svých značkách jako Zara vytěžil principy rychlé módy.
Ortega změnil módní svět strategií označovanou jako rychlá móda – fast fashion. Právě ta stojí za úspěchem Zary.
Dřív se kolekce oděvů vyráběly téměř výhradně ve vzdálených zemích a velkém počtu kusů, aby se snížily výrobní náklady. Důsledkem byly dlouhé dodací lhůty. Proto se také módní přehlídky s letními kolekcemi pořádaly už na podzim, aby měli výrobci dost času na šití.
Nevýhodou byly velké náklady na skladování i neschopnost reagovat na trendy. Zákaznice čekaly na nové modely tři měsíce až půl roku. V obchodech Zary je ale dostaly už tři týdny poté, co se objevily na molech. A navíc za přijatelnou cenu.
„Prodávat módu je jako prodávat ryby. Za čerstvé ryby i nejnovější kolekce dostanete dobrou cenu, včerejší úlovky musíte zlevnit a není jisté, jestli vám nezůstanou v mrazáku,“ řekl o svém přístupu třiaosmdesátiletý retailový král.
Ortega začal dodávat výrobky na evropské trhy z dílen ve Španělsku a Portugalsku nebo z blízkého Maroka a Turecka. Jen zlomek produkce dováží na starý kontinent z jihovýchodní Asie. Tím zkrátil dodací lhůty. Pravda, výrobní náklady jsou větší. Z části je ale kompenzují nižší náklady na přepravu. K rychlejší produkci Zary přispělo také to, že Amancio Ortega přičlenil vzorování a barvení textilií ke tkalcovským a šicím provozům. Mohl tak volit vzory a barvy na poslední chvíli.
Ortega tedy rozbil století trvající pololetní cyklus. I highendové módní společnosti jako Prada nebo Louis Vuitton dnes namísto dřívějších dvou dodávají ročně čtyři až šest kolekcí.
Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu
SPORTEM K BYZNYSU
Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem
BYZNYS JE HRA
„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu
Strategií rychlé módy přiměl Ortega zákaznice a zákazníky chodit do obchodů častěji. Modely se staly rychloobrátkovým zbožím. Jsou v obchodech krátkou dobu a rychle se mění, takže si klientela musí pospíšit. Všechno funguje podle vzorce „rychle navrhnout, rychle vyrobit, rychle prodat“.
Fast fashion bývá přirovnávána k fast foodům, protože vyvolává hlad po nejnovější módě. A tento hlad uspokojují jednoduché, levné, a přitom módní oděvy. Důsledkem je vyšší produkce a hromadění starých kousků, pro které v šatnících není už po několika měsících místo. Kam s nimi?
Každý obyvatel Evropské unie spotřebuje ročně v průměru dvacet kilogramů textilu. Web The Business of Fashion upozorňuje, že charity jsou dnes zavaleny oděvy a mnohé nedokážou využít. Poskytují je proto secondhandovým obchodníkům, kteří je roztřídí, zabalí a pošlou třeba do subsaharské Afriky, kde se prodávají za pakatel. Přitom likvidují tamní textilní a zpracovatelský průmysl.
Spotřebitel může nabýt dojem, že z rychlé módy mají všichni prospěch. Z pohledu udržitelného rozvoje to ale dobrý typ obchodu není.
Někteří nalezli odpověď na rychlou módu v hnutí módy pomalé – slow fashion. Ta zapadá do slow trendu, jehož součástí je třeba slow food (vychutnejte si jídlo) nebo slow sex (nespěchejte za orgasmem). Carl Honoré v knize Chvála pomalosti upozorňuje, že slow v těchto případech neznamená dělat věci vyloženě pomalu, spíš v optimálním tempu.
Pomalá móda staví do popředí řemeslnou dovednost, kvalitu a tradici s respektem k přírodě a také k právům těch, kteří barví, stříhají a šijí šaty nebo sbírají bavlnu.
Rychlospotřební móda, tzv. fast fashion, se poslední dobou roztočila do rekordních obrátek. Zvykem nakupovat jen tak pro radost jsme způsobili narůstající ekologickou katastrofu. Co může běžný spotřebitel udělat, aby k tomu přinejmenším nepřispíval?
„Slow fashion upozorňuje na to, že způsob rychlé spotřeby oděvů je dlouhodobě neudržitelný. Klade příliš vysoké nároky na ekosystém i dělníky v rozvojových zemích,“ píše na svém blogu Kamila Boudová, módní návrhářka a propagátorka pomalé módy v Česku. „Učíme zákazníky nakupovat chytře, vybírat kvalitní kousky, které vydrží. Znát svůj styl a tím snížit obrat oblečení v šatníku, nevytvářet hromady textilního odpadu.“
Pro svůj odpovědný přístup k ekosystému bývá slow fashion nazývána udržitelnou módou. Slušel by jí také název odpovědná móda.
Pomalá móda je sympatickou alternativou rychlé módy. Je ale otázka, nakolik jí může konkurovat a jestli se může prosadit ve větším měřítku. Móda je přece pomíjivá, a tedy obrátková záležitost. Slow fashion ovšem může přispět k tomu, aby se aspoň částečně změnil byznys velkých oděvních společností. Ostatně, měnit se už začíná.
Většina řetězců prodávajících módu dnes informuje o své zelené politice. Ortegova Zara například prodává kolekce „udržitelných modelů“. Nabízí v nich třeba košile z celulózových vláken eukalyptu, které se vyznačují skvělou prodyšností. Řetězec H&M se zase chlubí tím, že razantně zvyšuje podíl energie z obnovitelných zdrojů nebo podíl bavlny z certifikovaného bio zemědělství, případně recyklované bavlny.
Řetězce taky začaly pod tlakem veřejnosti dávat najevo, že něco dělají pro zlepšení podmínek dělnic a dělníků, kteří pro ně šijí. V odvětví, kde převládá nekvalifikovaná práce a rozhodují nízké mzdové náklady, se vždycky platilo špatně. Cílem nicméně zůstává prodávat za co nejnižší ceny. A trvá i snaha korporací mít co nejnižší výrobní, takže i mzdové náklady. Obecně se uvádí, že práce textilních dělníků v Asii a severní Africe tvoří jedno až čtyři procenta z prodejní ceny výrobku. Polovinu z ní shrábne maloobchod, čtvrtinu firma za ochrannou známku a o podstatný díl ze zbývající čtvrtiny se dělí dopravce a dodavatelé.
Téměř všechny velké oděvní společnosti mají ve svých kodexech závazek, že budou pečovat o dobré pracovní podmínky a důstojnost těch, kteří pro ně pracují. Když ale vyjdou najevo fakta o otrocké práci kdesi v horoucích peklech nebo se zřítí hala v bangladéšské Dháce a pohřbí tisícovku šiček a šičů jako v květnu 2013, hájí se tím, že odpovědný je dodavatel.
Zbytek článku si dočtete v papírovém Finmagu. Z dalších textů o módě: Jrika Hovorka o pádu a nadějích českého textilního průmyslu. Ada Bartlová o Karlu Lagerfeldovi. Gabriel Pleska o knížce o historii péče o vlasy, vousy a další tělesné ochlupení. Monika Veselíková o české značce pomáhající v Nepálu. Michal Kašpárek o historických zlomech v dějinách oblékání.
Navštivte svět soudobého umění
Letní výtvarný salon KodlContemporary představuje přední osobnosti současné umělecké scény na výstavě v Galerii KODL.
Sdílejte článek, než ho smažem
