„A přejete si pokoj na přespání, nebo na vyskočení?“, ptal se věcně zkušený recepční hotelu podle dobového vtipu, který koloval krátce po americkém burzovním krachu v třicátých letechdvacátého století. Amerika se smála, protože věděla, o čem je řeč. Všichni si v těch dnech představovali, že ožebračení majitelé akcií se snášejí k zemi z oken newyorských mrakodrapů jako sněhové vločky, píše v knižní novince nakladatelství Práh „Den, kdy došly prachy“ autor Milan Vodička. Podle autora je ovšem představa, že po zhroucení burzy zaplavila New York a potom Ameriku vlna sebevražd, mýtus, který přetrvává až do dnešních časů. Situace byla poněkud jiná.
Počet sebevražd v roce 1929 byl dokonce o něco nižší než v předchozím roce, kdy Amerika ještě prosperovala. A ani zdaleka se při nich lidé masově nezabíjeli výskokem z mrakodrapu. Na vzniku podivné legendy se s největší pravděpodobností podílela lidová tvořivost a míra publicity, jakou jim věnoval tisk. Od roku 1929 po čtyři roky však sebevražednost přece jen každým rokem stoupala. Nejhorší byl rok 1933, kdy kulminovala nezaměstnanost. Teprve v tomto ohledu se dalo podle Vodičky říci, že z toho všeho vyplývá přímý vliv krize na růst sebevražednosti.
„Harvardští lékaři Brian MacMahon a Thomas Pugh přišli dokonce s názorem, že sebevraždy jsou nejcitlivějším ekonomickým indikátorem a že jsou spolehlivější než čísla o nezaměstnanosti,“ líčí Vodička a dodává: „Jsou i systémem včasné výstrahy, kanárkem v důlní šachtě, jenž zaznamenává i to, co zatím nikdo nevidí a necítí. (Mimochodem, v tehdejším Československu s nástupem krizestoupla sebevražednost mnohem dramatičtěji).“ Navzdory uvedenému se dodnes prý ale odborníci podle Vodičky přou o to, jaká je souvislost mezi nezaměstnaností a sebevražedností.
Krizi ovšem prý spolehlivě předpovídá i takzvaný hemline index, tedy cosi jako ukazatel dolního lemu. „Už v roce 1926 spočítal ekonom George Taylor, že když jdou akcie na burze dolů, prodlužují se ženské sukně, a když akcie stoupají, sukně se zkracují.“ Tato teorie se pak víceméně potvrzovala až do devadesátých let, pak už burza stoupala tak rychle, že by ženy prý neměly co zkracovat.
Dalším „ověřeným“ indikátorem krizového stavu je třeba rtěnkový ukazatel: „Když se ženám daří dobřea mohou si samy vydělávat nebo je snadno zajistí jejich muži, nemusí se snažit vypadat žensky, a tudíž přitažlivě pro opačné pohlaví. Naopak, když nastanou hubené časy, žena se podvědomě dělá atraktivní, aby byla sexy a přitáhla pozornost,“ vysvětluje v knize belgický profesor Helmut Gaus. Paradoxní ovšem je, že v krizových letech lidé zcela zásadně změnili právě i sexuální chování.
Jednak měli jiné zájmy než sex, protože se potýkali s existenčními starostmi, které spolu s nejistotou fungovaly jako nejspolehlivější antikoncepce. Sex byl pro některé dokonce hrozba. „Držím se od dívek co nejdál, protože se bojím, že bych se mohl zamilovat, a tím bych věci ještě zhoršil,“ líčil tehdy nemajetný mladík. Milenecké páry se bály otěhotnění více než kdykoli před tím. Díky tomu se neuvěřitelně rozjel nový business s přípravky proti početí, které prudérní Amerika nazývala ženská hygiena. Po letech se řada z nich prokázala jako neúčinná.
Když nezaměstnaní muži nedokázali zabezpečit rodiny, mnohé ženy se také rozhodly, že nebudou plnit manželské povinnosti. V době nejhorší krize bylo podle Vodičky ideálním modelem bezdětné manželství kamarádského střihu a Amerika přišla o tři miliony nenarozených dětí. Když uplynula nejhorší léta, sex lidé začali brát jako jednu z mála stránek svých životů, které mají sami opravdu pod kontrolou a která jim zajistí chvilku štěstí. V soukromí se pomalu, ale vášnivě rodila kultura sexu, navenek se tomu však puritánská Amerika bránila.
Velká ekonomická krize třicátých let dvacátého století zasáhla i do těch nejmenších skulin každodenního života, a to všech bez výjimky. Změnil se nejen sex, ale i samotné ženy i muži. V Americei v Evropě. A to jak těch nejchudších, tak i těch nejmovitějších. Nemajetní strádali a živořili s minimem jídla, často i bez příbytku a zdravotní péče. Byli už před tím chudí a s krizí se to jen prohloubilo a navíc chudých bylo mnohonásobně víc. Ti bohatší se však potýkali s takovým propadem příjmů a ztrátou majetku, že se ze dne na den ocitli společensky ve zcela jiné vrstvě. Nesli tak změny o to hůře. Nejmovitější se ovšem také omezovali, protože si netroufli hýřit v krizové době. Nad zoufalými podmínkami nejchudších se ustrnuli i gangsteři jako byl Al Capone, který zřídil veřejnou vývařovnu pro lidi bez prostředků a živil tři tisíce hladových denně.
Titul „Den, kdy došly prachy“ je navzdory depresivnímu tématu a souhrnu mnoha smutných historek napsaný natolik poutavě a zábavně, že čtenáře nutí neustále číst dál. Téměř každá věta vypráví jiný příběh. Čtenář se dozví nejen o tom, co se změnilo v době krize, ale i o trendech, které se touto dobou odstartovaly. Vedle zcela neuvěřitelných situací, které jsou pro dnešního člověka stěží představitelné, stojí nutkání poznat, co je to krize až do hloubky každodennosti. Makroekonomická data a údaje statistiků jsou pro běžného člověka většinou až příliš vzdálená a abstraktní. Vyprávění o tom, s čím se jednotlivci v době krize potýkali a proč, jsou proto mnohem bližší a srozumitelnější. O to více, že Vodička se v knize nezaměřil jen na Ameriku, ale přináší vhled do životů v krizi i v několika evropských zemích včetně tehdejšího Československa.
Jaké obavy v souvislostí s ekonomickou krizí napadají nejvíce vás?
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
20. 8. 2009 8:23, Stanislav
Jaké obavy ? Předně je nutné podotknout, že krize teprve klepe na dveře EU. Všechny indikátory tomu přisvědčují včetně toho, že euro ručí za USD z 80%. Odhaduji, že jsme v analogii roku 1929 s tím rozdílem, že hodnota všeho, co bylo vyrobeno stoupla od VHK cca 4x, ale objem bankovek stoupl za stejné období cca 40x. 97% bankovek jde nyní do spekulace a ničí ekonomiku, přičemž zbylé 3% jdou na původní účel. Z toho je logické, že 97% bankovek musí pryč.
V diskuzi je celkem (8 komentářů) příspěvků.