Spořím nebo investuji?

Máme demokracii, každý ať si tedy dělá, co chce. Řekněme ale, že minulý režim podporoval slovo "šetrnost" na každém kroku. Šetřit se muselo energií, devizami i pohonnými hmotami. Stát také potřeboval peníze na různé investiční záměry a ukládání peněz na vkladních knížkách ve státních bance bylo ideální formou, jak dlouhodobě vázat prostředky drobných střádalů. Tedy ukládej, občane, spoř na cokoli, stejně si v socialistickém obchodě bez pořadníku nebo bez bonů nic nekoupíš, zdravotnictví i školství máš zadarmo a důchod Ti taky dáme skoro stejný jako ostatním. Hlavně nám peníze svěř. Koneckonců nemáš kromě matrace jinou možnost.

Dnes občan nejen ukládá peníze na vkladní knížky a termínované vklady, ale také investuje do akcií, podílových fondů a nemovitostí. A samozřejmě - také víc utrácí, není tak šetrný, lákadel a pokušení je daleko víc. Ovšem také je více skutečných potřeb, které vyžadují peníze - vzdělání, penzijní připojištění atd.

Z jazykovědného hlediska by bylo možné zjednodušeně tvrdit, že spoříme, pokud něco chceme a zatím nemáme peníze, za které bychom si to koupili, zatímco investujeme, pokud peníze máme a nechceme je utratit nebo nevíme, jak s nimi přesně v daný okamžik naložit. Spoření má v sobě také nádech jakési jistoty - když spořím, nemůžu dostat zpátky méně, než jsem vložil (poznáváte Spořínkova ducha?). Pokud investuji, hraji o větší možný výnos, ale také se smiřuji s tím, že podstupuji větší riziko.

Ve skutečnosti jsou ale obě varianty prozíravé, ať už je chápeme jakkoli. Spořím-li, pořídím si věc, po které toužím, nebo mezitím zjistím, že ji vlastně nepotřebuji a za úspory si pořídím něco užitečnějšího. Pokud jsem uvážlivě investoval, mé peníze neztrácejí svou hodnotu pod tlakem inflace a mohou se i množit.

Pavel Pršala Investiční kapitálová společnost Komerční banky