Mafie kousek za Prahou

Odpověď je Průhonice, konkrétně pana starostu Knapa, místostarostu Skořepu a vedoucího stavebního úřadu pana Doležala. Teď si asi říkáte, že každý občan tohoto státu má přeci nějaké obecní zastupitelstvo. To ano, ale ne každé je spojeno se synonymem peklo. Nu, pojďte se podívat na osudy těchto lidí zblízka a posuďte sami.

Průhonice jsou velmi hezká vesnička u Prahy, známá tím, že v ní žije mnoho velmi bohatých a vlivných lidí. Pokud do Průhonic někdy zavítáte, narazíte na restaurace U Bezoušků, Magnólii, Hliněnou baštu, U slepiček, hotel Slivín a na jeden zrekonstruovaný dvůr, kde měla stát pizzerie. Restauraci U Bezoušků vlastní starosta, Magnólii místostarosta, Hliněnou baštu bývalý starosta. Všechny vyjmenované restaurace mají otevírací dobu do jedné hodiny ranní.

U slepiček najdete majitelku paní Lichtenbergovou, která není příbuzná žádného z těchto pánů - a může mít otevřeno pouze do deseti večer. V případě, že přetáhne, musí být na příkaz starosty pokutována místní policií. A když restauraci po řádné kolaudaci otevírala, pan starosta se proti kolaudaci odvolal. Naštěstí bez udání důvodů, takže mu bylo odvolání zamítnuto.

V hotelu Slivín se můžete seznámit s panem Syrovým, který také není příbuzný ani s jedním z výše jmenovaných pánů. Když chtěl připojit vodu do hotelu, městský úřad po něm požadoval 240 tisíc korun.

K neexistující pizzerii můžete přiřadit jméno pana Řečici, který tři roky rekonstruoval dvůr, na kterém chtěl onu pizzerii otevřít. Nainvestoval sem kupu milionů - ale dodnes neprošel kolaudací.

To ale není všechno

Pan Herman byl kdysi v zastupitelstvu a pamatuje si den, kdy vznikala vyhláška, přikazující obci zaplatit přibližně třicet korun za metr čtvereční parcely, na které chcete stavět dům. Vysvětlení bylo logické. Když jezdíte po vesnici s náklaďáky a špiníte komunikaci, tak obci přispějte. Nikomu to nevadilo. Koneckonců zaplatit za tisíc metrů čtverečních třicet tisíc korun asi nikoho příliš nebolelo.

Minulý rok v květnu chtěl začít stavět i pan Herman. Šel na stavební úřad a zažádal o stavební povolení. Vedoucí stavebního úřadu Doležal mu dal seznam povolení, které si musí vyběhat. Vedle řady obvyklých razítek byl na seznamu i jeden zvláštní bod – kladné vyjádření obce. Takové vyjádření ale žádný zákon nestanoví, takže je protizákonné domáhat se po žadateli jeho naplnění. Nicméně tenkrát v tom pan Herman ještě neviděl problém.

Jako řádný občan své obce šel za starostou a požádal ho o kladné vyjádření. Co se ale nedověděl? Má zaplatit 355,80 korun za každý metr čtvereční svého pozemku, což činilo asi 490 tisíc. A to nikoliv na základě investiční smlouvy, ale jako dar obci. Průhonice jsou totiž zřejmě jediná vesnice na světě, jejíž zastupitelstvo téměř každý měsíc projednává, zda od někoho přijmout dar či ne. A zda dát starostovi k jeho platu 19 tisíc měsíčně ještě odměnu 25 nebo 35 tisíc.

Pan Herman se rozzlobil a nic obci nezaplatil. Stavební úřad v Průhonicích, sídlící ve stejné budově jako obecní úřad, mu povolení nedal. Bývalý zastupitel se odvolal na okresní úřad, který žádost o stavební povolení vrátil k novému projednání panu Doležalovi do Průhonic. Ten začal znovu od začátku a povolení znovu nevydal. Pan Herman neztratil nervy a znovu se odvolal nejen proti vyjádření, ale i proti platbě 490 tisíc, které už nyní měly být obci vyplaceny na základě investorské smlouvy. Okresní úřad přikázal obci stavební povolení vydat a investorskou smlouvu prohlásil za neplatnou. Pan Herman začíná v těchto dnech stavět. Gratulujeme.

Ale jak to řeší jiní lidé se slabší vůlí? Někteří zaplatí, někteří darují obci kus pozemku, který pak obec prodá za 1800 až 2200 korun za metr čtvereční. No a někteří si koupí pozemek ve vedlejší obci Hlubočinka, ačkoli již jeden mají v Průhonicích a staví tam bez šikany.

A ještě trochu z jiného soudku

Ve většině zemí by jeden jediný "případ Herman" vedl minimálně k řadě nahlas položených otázek, ne-li k pečlivě sledovanému vyšetřování. V Průhonicích ovšem vládne klid po pěšině - a zřejmě jsou pro to dobré důvody.

Pan Linka byl celkem obyčejný člověk, který se snažil vycházet svému okolí co možná nejvíce vstříc. Jednoho dne ho požádal starosta Knap, aby v Průhonicích vystavěl zpomalovací pásy. Že na to velmi spěchá, i když bohužel ještě nemá v ruce povolení. Ale ať to udělá ihned a povolení dodá pan starosta později. Pan Linka tedy pásy vystavěl. O několik dní později ovšem opět přišel pan starosta - a dal mu příkaz, ať zpomalovací pásy okamžitě na vlastní náklady odstraní, protože na ně není povolení. Pan Linka spáchal sebevraždu.

Pan Sudík vlastní v Průhonicích nějaké pozemky a protože neměl čas se o ně starat, byl rád, když je chtěla obec do pronájmu. Vůbec mu nevadilo, že za ně platila symbolickou korunu ročně. Hlavně, když se o ně nemusel starat on. Nyní je obec panu Sudíkovi vrátila - a ještě mu přidala dárek. Na pozemku má černou skládku, kterou musí na vlastní náklady odstranit. Pan Sudík snad sebevraždu páchat nebude.

Tak toto jsou příběhy lidí z Průhonic, některé ještě otevřené. Pan Herman ještě nezkolaudoval, pan Řečica také ne, pan Sudík má na pozemku skládku. Snad pouze paní Lichtenbergová a pan Linka mají problémy za sebou. A já se ptám, bylo nutné, aby někdo zemřel kvůli nějakému ohavně nestoudnému člověku, který má nadbytek drzosti a drží si své výnosné místo zuby nehty? Jak je možné, že stát nekontroluje, zda obce nevykořisťují své obyvatele na základě nezákonných vyhlášek? Proč je český úředník nežalovatelný, když naprosto vědomě škodí lidem, kvůli nimž tady je? Lze s tím vlastně vůbec něco dělat?