Informace za všechny peníze?

Nač se tedy připravit a co je dobré vědět, než se vypravíme s dotazem na úřad? Co přináší obyčejnému smrtelníkovi zákon v praxi, zkoumám na Úřadu práce v Mělníku. Hned za vchodovými dveřmi mě vítá prosklená přepážka s nápisem INFORMACE a nepřehlédnutelný plakát, jenž mě vybízí, abych právě zde sdělil účel své návštěvy.

Žadatel: "Potřeboval bych od vás získat údaje o míře nezaměstnanosti v okrese za posledních pět let."

Informátorka: "Už je to tady… Tak si vyplňte tenhle papír. Kdy to potřebujete?

Žadatel: "Nejlépe hned."

Informátorka: "To v žádném případě. Informace pošleme, až je vyhledáme. Samozřejmě za úhradu."

Žadatel: "I v případě, že nepotřebuju nic víc než pět čísel?"

Informátorka: "No, to je takhle daný."

Informátorka: "Vy jste tady nevyplnil kolonku ,telefonní číslo´. To vám nemůžeme zavolat ohledně způsobu předání informací a úhrady částky."

Žadatel: "Ale vyplnil jsem adresu a e-mail."

Informátorka: "E-mailem to nejde."

Žadatel: "Tak proč ho v formuláři požadujete?"

Informátorka: "Hmm, no, zajděte si do dveří č. 12, uvidíme, jestli by to nešlo nějak udělat."

Šlo. Příslušná pracovnice asi půl hodiny listuje v pěti výročních zprávách, posléze mi diktuje kýžená čísla a trhá mou písemnou žádost. O placení se už nemluví. "Proč si přidělávat zbytečné papírování," praví. Jako by mi mluvila z duše…

Jak přežít styk s úřady

A co říká řeč paragrafů zákona o svobodném přístupu k informacím převedená do srozumitelné mluvy? Výzva "tyhle papíry si vyplňte" neobstojí. Žádost je možno podávat písemně, telefonicky i ústně. Ústní forma je vhodná pro řešení běžných dotazů, které se dají vyřídit na místě. Pokud však úřad takovéto žádosti nevyhoví, nebo vás odpověď neuspokojí, formulujte své požadavky písemně. Uplatňování lhůt nemá v případě jednoduchých otázek žádný smysl. Při písemném podání platí sice 23denní lhůta pro vyřízení, kterou je možné z přesně vymezených důvodů o 15 dní prodloužit, žadatel má však na informaci nárok hned, jakmile je k dispozici. Přístup k informacím představuje základní ústavní právo, proto mohou úřady přistupovat k vybírání poplatků jen výjimečně, pokud vyhledání požadované informace významně omezí ostatní činnosti úřadu. Vyžadování plateb za rutinní činnosti, které se v praxi často děje, si těžko lze vysvětlit jinak než jako snahu odradit občana od obtěžování. Přijetí žádosti nesmí být podmíněno zaplacením úhrady či zálohy. Ty mohou být vyžadovány až při výdeji již vyhledané informace. Zároveň nesmí stanovený poplatek převýšit náklady na její získání. Konkrétní příběh z mělnického úřadu práce ukazuje, že často záleží i na čísle dveří, ve kterých se požadavek posuzuje, a že je dobré spolehnout se nejprve na schopnost lidsky se domluvit. Bič na neochotné úředníky, které má žadatel díky zákonu v ruce, totiž nemusí být velmi často vůbec použit. Občas je ale potřeba jím pořádně zapráskat a k tomu je dobré naučit se s ním zacházet.

Pro zájemce o úplné znění zákona č. 106/1999 o svobodném přístupu k informacím je k dispozici internetová stránka www.mvcr.cz/sbirka. Podrobný výklad jednotlivých ustanovení rozebírají předkladatelé zákona na www.obcanske-poradny.cz/106.

Jaké máte zkušenosti se získáváním informací na úradech vy? Museli jste někdy za jejich získání platit? Zlepšila se informační otevřenost po přijetí zákona? Napište nám své zážitky a zkušenosti!