Také vyhazujete tisícikoruny do popelnic?

Že mu banka nabízený úrok zdaní a vyplatí o 15 % méně, než hlásá. Že většinou to, co hlásala kdysi, neplatí už dnes. A už vůbec nechápe, že inflace jeho penězům ustřihává svá procenta úplně bez řečí.

Je to divný svět, do jakého jsme se dostali s přestřižením ostnatých drátů. Nechápeme to, co většina lidí v normálním světě pochopí v mateřské školce. Chybí nám nejméně celých sto let, protože začínáme u rakouského 19. století – vkladních knížek. Víte, že na nich stále ještě máme třetinu úspor, tady čtvrt bilionu korun?

Pokročili jsme jen zdánlivě: termínované vklady jsou jen variací na téma středověkých knížek. Na obou však dostanete jen málo přes tři procenta před zdaněním, tedy něco kolem 3 % čistého. A víte, že inflace je kolem 4,5 %? Banky veřejně a bezostyšně oškubávají své klienty. Nikomu to – zdá se – nevadí. V praxi manifestujeme starou českou maximu "hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere". Proč by si banky nemastily kapsy, když jim nějací troubové nanosili na vklady tři čtvrtě bilionu korun?

Jsme jen my národ troubů?

Zajímavá otázka. Samozřejmě, že mezi rozumnými zeměmi jsme výjimka, ale úplně opuštěný náš ostrůvek blbosti zase není. Situace je podobná i v dalších postkomunistických zemích, ačkoli Maďaři jsou na tom již o krok lépe. Další ostrov investiční zaostalosti však najdeme na druhé straně Zeměkoule. Paradoxně ve zdánlivě vyspělém Japonsku je obyvatelstvo také zatím jen v investiční pomocné škole. Japonci jsou něco mezi vlastenci a zápecníky. Také ovšem v 70. a 80. letech značně zpychli. Hospodářský zázrak rozpoutal tehdy pan Sony, zakladatel stejnojmenné firmy. V tehdejší novince fyzikálního výzkumu, tranzistoru, který v USA považovali jen za vědátorskou hračičku, objevil novou éru. Patent na něj koupil za půl darma a japonské firmy ovládly trhy spotřební elektroniky. V 90. letech však ekonomika země vycházejícího slunce padla do recese a dodnes se z ní nevyhrabala. K opuštění tradičního socialismu nemá žádná vláda odvahu a akcie jsou na hrozivém šestnáctiletém minimu. Japonci však stále většinu svých úspor ukládají do tradičních poštovních spořitelen za téměř nulová procenta.

Nejspořivější jsou nejhloupější

Češi jsou nejspořivější národ široko daleko. Ve výzkumech sice většinou skuhráme, jak se máme špatně, ale přitom uspoříme kolem 10 % svých disponibilních příjmů. Japonci ušetří dokonce celou čtvrtinu (pro srovnání Evropané jen několik procent a Američané téměř nic). Japonci však většinu svých peněz schovávají pod matraci či alespoň něčeho, co je jejím moderním ekvivalentem, zatímco Američané naopak s 60 % úspor hospodaří na kapitálových trzích, tedy ve fondech či přímo v akciích a obligacích.

Japoncům zahálí na účtech více než 6 bilionů dolarů, Američané mají jen ve fondech také 6 bilionů dolarů, ale je jich dvakrát víc než Japonců. "Japonsko je národ skvělých střádalů a mizerných investorů", píše v časopisu Forbes ekonomický novinář Justin Doebele. Co by asi napsal o nás? Kdyby napsal, že jsme národ investičních neandrtálců, byla by to urážka neandrtálců, protože my spíše ještě lezeme po stromech.

Peníze do kanálu

Kdybychom peníze vyhazovali alespoň oknem, možná by je někdo našel a mohl z nich mít užitek. My je ale házíme přímo do kanálu nebo do popelnic. Viděli jste někdy někoho, jak tisícikoruny ze svých úspor vyhazuje do popelnice? Že ne a že by to byl hlupák? Že by to musel být pěkný idiot? Většina našich domácností však něco podobného dělá, když své peníze drží na bankovních vkladech.

Jsou to jednoduché počty: kdo své peníze schoval do slamníku, tratil z nich po odečtení inflace přes 4 %, kdo je držel na běžném účtu, odepsal 3 %, na termínovaném vkladu prodělal ke dvěma procentům. Naopak peníze uložené do dluhopisového fondu vydělaly i po odečtení inflace kolem tří procent. Lidé si však stále ještě nedokáží uvědomit, že nestarat se o své úspory je totéž, jako vyhazovat tisícikoruny do popelnice. Vyhazovat do popelnice peníze sice nikoho nevidíme, ale miliony lidí u nás to stále ještě dělají skrytě – málokdo si přitom uvědomuje, že naše průměrná domácnost takto ročně "vyhodí" 5000 korun.

Jako v Japonsku

 "Japonská vláda a banky úzce spolupracují s japonskými korporacemi na tom, aby střádaly připravily o vyšší výnosy," čteme vysvětlení, proč Japoncům nevydělávají úspory a proč zároveň japonští podnikatelé trpí naprostým nedostatkem kapitálu. Dělají to celkem jednoduše – nenabízejí klientům investice na zahraničních trzích a konzervatismus Japonců jim hraje do karet. Mají strach, neznají investiční možnosti, obávají se cizích měn, nemají nabídku fondů.

U nás již není problém ani ve využívání účtů v cizích měnách, ani v nedostatečné nabídce fondů. Máme sice trpkou zkušenost s tunelováním – i současná vláda vyhrála díky heslům o loupeži století, vytunelované zemi a o tom, že všichni kradou – ale dnešní podílové fondy máme již na světové úrovni. A prodávají je v každé bance. Akciové fondy jsou obecně pro zkušenější investory, a tak si u nás své "odvážnější" investory teprve hledají. Ovšem ideální prostor pro uložení peněz opatrných střádalů jsou dluhopisové fondy. Ty jsou na celém světě dobře ověřeným nástrojem ukládání úspor, takže do nich mohou investovat i velmi konzervativní a dokonce bázliví lidé.

Ještě váháte. Pak speciálně pro vás na závěr jen několik čísel – kolik čistého co vyneslo za poslední rok:
Vklady 2,5 % po odečtení inflace – 1,7 %
Dluhopisové fondy 7,3 % po odečtení inflace + 3,1 %

Máte ještě doma nějakou vkladní knížku? Nebo "vyhazujete tisícikoruny do popelnic" jiným způsobem? Zdá se vám toto přirovnání příliš tvrdé? K čemu byste přirovnali bankovní spořící vklady vy? Podělte se o své názory a zkušenosti s ostatními.