Vážená redakce Peníze,

Pisatalka z Vašeho příspěvku píše o tom, jaké má problémy, když je jí skoro třicet a je žena. Podívejte se se mnou na opačný věkový protipól. Je mi 55 let, práci hledám vpodstatě 4 roky. Po rozvodu jsem opustila místo v rodinné firmě. Vůbec by mne nenapadlo, že to bylo moje poslední trvalé zaměstnání. Abych si nemusela během hledání práce platit ze svých úspor povinné zdravotní pojištění, zaregistrovala jsem se na Úřadu práce a velice brzy podle stále stejných tváří uchazeček v mé věkové skupině jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Začala jsem intenzivně hledat práci sama. Sice je zákonem zakázána věková diskriminace uchazečů o práci, ale to se krásně obchází velmi nevinnou zmínkou: "jsme mladý kolektiv", aby Vám zcela jasně a tvrdě naznačili, že jestli umíte číst, tak Vás ani nenapadne se u nich o práci ucházet. Přemýšlela jsem, kde by až tak moc můj věk nemusel vadit. No jasně, účetní. To není pozice, která by nutně musela reprezentovat firmu v jednání se zákazníky. Mám střední ekonomické vzdělání, z účetnictví jsem maturovala za jedna, bavilo mne, ale moje znalosti byly ze socialistického účetnictví. Zaplatila jsem si rekvalifikační kurz (nemalé peníze), ale získat práci účetní bez praxe v účtárně je zhola nemožné. Vnucovala jsem se na bezplatnou praxi, abych měla konečně praxi v účtárně. Marně. Jako brigádníky zaměstnávají studenty a stejně je účtováním nepověří, lepí obálky.

Za celou tu dobu od rozvodu se mi jednou povedlo najít práci u renomované zahraniční firmy, ale jen na poloviční úvazek a ještě na dobu určitou. Prodloužení pracovní smlouvy a převedení na plný úvazek nebylo možné, firma fúzovala, slučovala oddělení a propouštěla. V současné době jsem z finančních důvodů v předčasném důchodu (je zoufale nízký, přesto vyšší než podpora), který mohu kdykoliv ukončit, pokud najdu práci a dál pracovat až do svého řádného důchodového věku nebo i přesluhovat. Jen pro ilustraci: odpověděla jsem od listopadu na více než tři sta inzerátů, jsem po absolvování vstupních pohovorů v evidenci asi 5 personálních agentur, na mé odpovědi na inzeráty jsem byla asi jen 6x pozvána k osobnímu pohovoru. Z pohovorů, které jsem absolvovala, jsem měla velmi dobrý pocit, znáte to, když konverzace probíhá příjemně, máte dojem, že jste udělali dojem. Na odchodu jsem se ještě vždy zeptala, kolik zájemců se přihlásilo. Odpovědi plus minus: 40 uchazečů. A bylo vymalováno. A také se to potvrdilo. Ti slušnější mě následně kontaktovali, že byl vybrán jiný uchazeč, ale byli v menšině. Ostatní se neobtěžovali. Protože vypadám mladší, a věk podle mého názoru hraje v odpovědi na inzerát rozhodující a v mém případě zápornou roli, vypravila jsem se jednou přímo na adresu firmy. Z e-mailové adresy jsem ji identifikovala. Neumíte si představit, jak byli překvapeni, stále opakovali v různých obměnách jestli mám s někým domluvenou schůzku,… vy jste nevolala ?….a jak jste se to dozvěděla?… a já vytrvale odpovídala, že jsem četla jejich inzerát…. Nemohli to pochopit. Když už je můj věk uvedený v CV brzdou, chtěla jsem zapůsobit svou osobností a teprve pak ať se rozhodují.

Když jsem to vyprávěla své 28 leté dceři s vysokoškolským vzděláním a dobrým pracovním postavením, reagovala stejně, jako ti překvapení lidé v nejmenované firmě: „No to se ale mami nediv, když jsi se neohlásila, já bych se s tebou taky nebavila“ . A tady jsme u jádra pudla. O lidech v mé věkové kategorii rozhodují velmi mladí lidé, které zhusta ani tak nezajímá, jakou práci ten starší uchazeč odvede, ale jak zapadne do toho „mladého kolektivu“. Ale ti mlaldí lidé, kteří nás odepisují,nemají také rodiče, kteří hledají práci? Mládí je surové. Vím, že budoucí zaměstnavatel bude vždy hledat ambiciózní asertivní uchazeče, jak je ale možné zůstat asertivní po vlastních zkušenostech? Když se přiznám po pohovoru, když nakonec přijde otázka na výši platu, že si představuju minimálně tolik a tolik, neznamená to, že jsem málo ambiciozní (od toho nevím proč odvozují chuť k pracovnímu nasazení), ale že stojím reálně nohama na zemi. A tu sumu říkám jen proto, kdyby mi mělo hrozit, že tu práci nedostanu jen proto, že jsou jiní a skromnější uchazeči. Úspora mzdových nákladů může být zásadním kriteriem. Pro jiné je však nedostatek ambicí projevem vlastního nedocenení a „uťáplosti“.

Uvědomují si ti, z té mladé a střední generace, kteří o nás starších tak bezohledně a bez hlubšího porozumění rozhodují, že jsme ve věku jejich rodičů, kterým by určitě nepřáli takové zacházení, kdyby se do podobné situace dostali, že to není nedostatek sebedůvěry a slabší výkonnosti, když přijmou horší pracovní podmínky, ale holá realita, která s výkonností nemá co dělat? Během svého hledání práce oprašuji svoje jazykové znalosti, procvičuju si práce na PC. Někdy mám pocit, že je všechno marné. Věk je ten hlavní ukazatel.

V této souvislosti bych se chtěla zmínit ještě o jedné nevýhodě starších, kteří si platí soukromé penzijní připojištění. Možná by Vás to jako téma pro Váš časopis mohlo zajímat. Začala jsem si platit penzijní připojištění hned, jak bylo po revoluci zavedeno. Tj. platím je od r.1995. Kdybych požádala teď o výplatu starobní penze doživotně, dělalo by to něco přes 300,- Kč měsíčně. Při výplatě po dobu let asi 1200,- Kč a při výplatě po dobu 10 let něco přes 700,- Kč. Chtěla bych podotknout, že přes své potíže v nezaměstnanosti stále ze svých úspor (protože příjem nemám), platím. Jsem totiž zodpovědná ke svému stáří. Jak by mi ale pomohl měsíční příspěvek k mému důchodu ve výši něco přes 300,- Kč? Souhlasím s pravicovou politikou, že každý je zodpovědný za to, jak se bude mít ve stáří. Nezapomněli však naši zákonodárci na to, že já nemám vstupní věk do penzijního připojištění stejný (dříve neexistoval), jako ti mladší. Nikdy nebudu mít 30 nebo 40 let připojištění, jako dnešní mladí.

Přesto jsem ke svému stáří přistoupila zodpovědně, A to tak, že stále platím,i když nemámžádné příjmy. Neměli by být itakoví lidé nějak zvýhodněni státem, když jsou zvýhodněni zaměstnaní?. Mohou si zaplacenou částku na penzijního připojištění odečíst z daňového základu, ale z čeho si mám tu částku odečíst já? A nejsem o nic méně zodpovědná, spíš naopak. Platím si penzijní připojištění,i když nemám žádné příjmy jen proto, že se bojím chudoby ve stáří. Mohl by být ten státní příspěvek těch starších koeficientem státních příspěvků zohledněn. A zvláště těch, kteří nemají vlastní příjmy a takétěch, kteří požádají doživotní výplatu renty než ti, kteří si v důchodovém věku vyberou jednorázově celou naspořenou částku se státním příspěvkem. A jedou třeba na vysněnou dovolenou. Omlouvám se za poměrně obsáhlý příspěvěk, ale nějak jsem se neuměla umravnit.

Věra Kotvalová, vkotvalova@volny.cz

Zpět na hlavní článek.