Zde je deset jevů, které dohromady mohou budit obavy o další vývoj:
Od začátku krize hledali centrální bankéři způsob, jak ekonomice pomoct. A našli ono vznešeně znějící kvantitativní uvolňování; program, kdy americká centrální banka odkupovala vládní dluhopisy a tím tak reálně pumpovala peníze do ekonomiky. Celkem se v USA tohoto „tisknutí“ roztočila tři kola, při kterých se do ekonomiky rozpustily biliony amerických dolarů. Podobný experiment pak vyzkoušeli také ve Velké Británii, Evropské unii, Japonsku a Švédsku. A kde dneska ony peníze jsou? Stimulují růst? Máme vyšší inflaci? Ani jedno z toho – peníze leží na účtech v bankách a spí při nulových úrocích.
Ačkoli centrální banky natiskly obrovské množství peněz, skoro žádná vyspělá ekonomika nezažívá alespoň mírnou inflaci. Všechny významné státy se pohybují na hraně deflace, a to udělaly vše proto, aby se alespoň mírně ceny zvyšovaly. Když se totiž zvyšují ceny, snižují se vládní dluhy. Není ale všem dnům konec, vysoká inflace je za dveřmi a brzy vstoupí do hospodářství po celé zeměkouli.
Bankéři zkusili vytisknout peníze a hospodářský růst se nedostavil. Tak otestovali podle učebnic ekonomie nástroj číslo dvě – snížení základních úrokových sazeb. Opět ale bez výsledku. Velkolepá investiční činnost se nekoná a ekonomické příručky jaksi selhávají. Přitom při nízkých sazbách má ekonomika šlapat na plné obrátky. V některých státech, jako jsou Švýcarsko, Japonsko a Švédsko, dokonce zavedli záporné úrokové sazby. Ovšem opět bez jasného výsledku.
Všechny výše zmíněné body mají na svědomí centrální bankéři. Jejich moc je obrovská. Přesahuje dokonce z roviny regulační až do roviny politické – někdy mají rozhodnutí centrálních bankéřů daleko větší vliv na chod státu, než některé národní vlády.
Akciové indexy nejen v USA v letošním roce opět navyšují svá maxima a lámou rekordy. Jejich hodnota (vyjádřená hlavními americkými indexy) je na více než dvojnásobku v porovnání s minimy v roce 2009.
Akcie rostou jako o závod, a ekonomiky přitom ani zdaleka nepředvádějí žádné býčí rodeo. V Americe je růst poměrně křehký a v Číně tempo stále ochlazuje.
Ropa stále nemůže prorazit hranici padesáti dolarů a nevypadá to, že by tomu letos mělo být jinak. Obecně jsou ceny komodit na rekordně nízkých úrovních, a to včetně drahých kovů.
Krize mají určité intervaly. Sedm let od té poslední je poměrně dostatečná doba na to, aby opět přišla z nějakého zapomenutého mraku studená sprcha.
Dluhy, které měly některé země poslat do bankrotu, se vykryly dluhy jinými. Klín se vytloukl klínem a všichni jsou spokojení. Jenže kdo nakonec zaplatí dluhy Řecka a dalších států jižní Evropy? Kdo zaplatí astronomický dluh Japonska? A kdo nakonec zaplatí účet za USA? Nevím. Všichni nějak pozapomněli na své silácké řeči o přebytkových rozpočtech a vesele si na dluh žijí dál.
Evropa má hluboké problémy. Hledá se sebe sama. Neví, jak fungovat. To vše podtrhlo bezprecedentní vystoupení Velké Británie z EU. A když vyndáte z domečku kartu, která stála na jeho základech? Sesype se. Ne hned, ale jednou ano.
Výše uvedené důvody jsou potenciální hrozby pro akciový trh. Když přeci jen přijde další krize, pomůže to zlatu k novým rekordům, tak jako tomu bylo v roce 2011. Taková další krize ale vynese zlato ke třem tisícům dolarů za unci. Tak buďte u toho s The Golden Investment.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
