Říká se, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. Když se ovšem podívám na to, co obyčejní smrtelníci obdaření byť jen minimální mocí – třeba úředníci lokálního stavebního úřadu provádějí jiným obyčejným smrtelníkům (na rozdíl od nich neobdařených ani tou špetku moci), myslím, že si zasloužíme vládu ještě podstatně horší.
Tož zde předkládám pár příběhů o obyčejném českém podnikání. Ano, takovém, které je „solí země“. Tím drobným, ze kterého se platí drobné daně, z nichž se jak z drobných pramínků spojí Vltava a taky Labe, které pak na soutoku sanují státní rozpočet:
Bez úřadu si ani nohy neumeješ
Žil byl jeden činžovní dům. Obstarožní, plný bytů povětšinou s regulovaným nájemným, jen v jeho jedné části přízemí je kadeřnictví, řádně rekolaudované z předválečného obchodu.
U těchto obchodů bylo zvykem, že v zázemí živnostník i bydlel – vpředu krám, pak předsíň (často napůl skladiště), koupelna, WC a obytná kuchyň. Dispoziční řešení, které by i dnes jistě vyhovovalo nejednomu podnikateli; ostatně například v Londýně jsou takovéto byto-obchůdky k vidění i dnes docela běžně.
Pro naše úřady je ovšem takový hybrid bytového a nebytového užívání, tzn. „bydlení za krámem“ či „bydlení v dílně“, něčím, co nedokážou překousnout, něčím, co nemůže a nesmí být. Podle výkladu stavebního zákona není prý možno jinak.
Nu, v daném případě však rekolaudace na kadeřnictví proběhla: byt byl zapomenut a všechno to nyní je jen „kadeřnictví a kosmetické služby“. Po bývalém bytě v prostoru zůstala docela hezká koupelna s vanou. I napadlo paní kadeřnici vyměnit starou velkou vanu za malou pedikérskou vaničku a poskytovat též pedikérské služby. Odvážný podnikatelský záměr však rozpoutal pravé úřednické branné cvičení – jako by se v existující vaně nemohly nohy mýt už od roku 1935, kdy dům postavili.
I dozvěděl se majitel domu po třičtvrtěročním (!) řízení – a to pro jistotu jak doporučeným dopisem, tak i dokumentem do datové schránky doručeným – že stavební odbor milostivě povoluje umýt si haksny v koupelně v nové vaničce. Nájemné tedy může být po devítiměsíčním radostném očekávání vyměřeno, odvážný podnikatelský záměr může roztočit svá kola a daňové proudy začít napájet státního kasu...
Na klozet usednuvše, poslyšte, co vás čeká
Tentýž stavební odbor pak v jiném domě řeší ještě zapeklitější problém, spočívající ve změně užívání prostoru: v jednom tamějším opět řádně zkolaudovaném obchodě se usídlila vědma a zřídila si věštírnu, ve které kromě esoterické literatury a podobného zboží zásadního významu vykládá i karty. Úřady stavební i hygienické teď řeší, zda výklad z karet netrvá déle než 20 minut. Pokud by to bylo na dýl, pak by mimo existující WC pro vědmu muselo někde vzniknout i WC pro zákazníky, toužící po znalosti svého osudu. Jinak s předvídáním utrum.
Jaký osud přichystají takové byrokratické manévry podnikatelskému prostředí, si dovedu představit i bez dotyčné vědmy.
Neuvěřitelně hodňoučké bureau
Rovnováha ovšem musí být, je-li někde úřad zvláště přísný, jinde zas musíte najít nějaký neuvěřitelně benevolentní.
V jistém domě bezprostředně vedle Václaváku vznikla v bytě nelegální ubytovna, postavená z dřevotřískových příček, v podstatě takové kóje, bez jakékoliv kolaudace či dostatečného hygienického zázemí. Eskamotérský J. X. Doležal z Reflexu do této díry vniknul, od její provozovatelky dostal po hubě a napsal o tom reportáž, uveřejněnou v 36. čísle Reflexu z roku 2010.
Naivní spolumajitelé domu měli dojem, že paní majitelka bytu a provozovatelka ubytovny se dopustila několika trestných činů – třeba tím, že provozuje ubytovnu bez živnostenského listu, ergo kladívko neplatí z toho daně, přičemž za rok odhadli její příjmy na půl mega. Nebo že provozuje to, k čemu nemá oprávnění, v podmínkách, ze kterých musí stavebnímu zákonu vypadávat všechny stránky hrůzou. Omyl – byla shledána zcela nevinnnnnnou. Ve svém bytě si může přece každý dělat, co chce, ne? pravil stavební úřad a finančák rovnou řek, že z důvodu ochrany osobních údajů neřekne nikomu nic...
A ještě jeden takový pěkný příkladeček podnikání: co na tom, že provozování tetovacího salónu je živnost vázaná. Stačí se tetování spolehlivě naučit od spoluvězňů, vybavit se inkoustem a začít lovit zákazníky v místní hospodě, a to i mezi mladistvými. Od policie se dozvíte, že se vlastně o nic nejedná, tím méně o trestný čin neoprávněného podnikání, o nějakém ohrožování života a zdraví ani nemluvě.
Chceš funkci? Marš podnikat!
Takže bych tady měla takový jeden neotřelý návrh, jak testovat způsobilost kteréhokoliv člena vlády stát v čele svého rezortu: Nejdřív ať jde na rok podnikat. Nikoliv jako člen představenstva polostátní organizace, ale pěkně za svoje, na svém a na řádný živnostenský list, za splnění všech zákonných podmínek. Pokud bude za rok v černých číslech, má právo se ucházet o ministerské křeslo.
To by nám ta vláda pěkně prořídla, že?
Máte také špatné zkušenosti s nepochopitelnou byrokracií na úřadech? Napište nám o svých zážitcích.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
23. 2. 2011 7:35, Karlík
Již delší dobu si myslím, že úředníkem (jakýkoli plat z erárních peněz) by člověk mohl být max. 10 let za život. Jinak by musel pracovat. Jestli by si těch deset let vybral na rozjezd svého života po škole nebo si to vybral před penzi - to je jeho věc. Takto by bylo zajištěno, že úřady nejsou zcela mimo realitu života neboť by se to neustále míchalo a také by se každý musel snažit. Ale je to jen sen. Naopak, úředníci chtějí definitivu, nastoupím po škole a do penze se už nějak prospím. A neváhají to nazývat zkušenostmi.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
23. 2. 2011 9:58, Iveta
mohu se prosím zeptat? jak dlouho jste byl úředníkem Vy, na jakém postu, ev. proč už na tomto teplém místečku nejste?
Myslím, že ty věčné diskuse na téma práce úředníků jsou cílenou prací nejvyšších zastupitelů pod heslem když se dva perou, třetí se směje. Utápíme se v diskusích čí práce je potřebnější, lehčí, lépe placená apod., a už vůbec nám nezůstává prostor abychom se občas podívali kolem sebe a zejména tam nahoru. Já jsem se vyučila textilačkou a po krachu fabriky jsem si při mateřské udělala maturitu a uspěla v konkurzu na místo přepážkové pracovnice na kontaktním místě (sociálka). Mohu tedy posoudit obě pozice - výdělek v obou pozicích byl zhruba stejný (samozřeejmě s ohledem na časový posun). Ve fabrice jsem makala na normy, po směně mě bolela záda a ruce, ale měla jsem čistou hlavu a byla v pohodě. U okýnka mě opět bolí záda, ruce snad ani ne, ale když skončí směna, tak mám hlavu jako úl a ještě v deset večer se mi vrací výstupy žadatelů, kteří svoje nároky považují za naprosto jasné a když jim nevyhovím, tak jsem samozřejmě arogantní a neschopná. U okýnka pořád fronta (v úřední dny) a když se jdu vyčůrat, tak hned slyším poznámky o věčném pití kávy. Já jsem vyzkoušela manuál i kancelář a mohu zodpovědně říci, že obojí má svoje pro a proti. Těm, kdo makají u pásu by neškodilo alespoň půl roku u okýnka, těm u okýnka zase zkusit si dělat rukama. A Vám udřeným manuálům mohu klidně vzkázat, že na pití kávy je u okýnka sociálky stejně velký prostor jako ve fabrice, tlachání s kolegyněmi je technicky nemožné a internet máme uzamčený. Beru 18 000 hrubého a v popisu práce mám úsměv i pro sprosté nadávky.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (11 komentářů) příspěvků.