Známe to z románů o životě před sto lety. Syn z bohaté rodiny svede služku, ta je včas a diskrétně odeslána na venkov, dostane jednorázové „odškodné“, v ideálním případě se pro ni najde i ženich… Jistě si ale dokážete představit i dnes podobné situace, kdy by dva lidé o podobné řešení stáli. Dám ti peníze a neznáme se, nikdy jsme se neviděli, nebylo nic.
V životě se takové situace nastávají. Movitý muž by rád diskrétně jednou provždy uzavřel své rodičovství tak, že matce poskytne jednorázovou částku na potřeby dítěte. V jeho rodném listu třeba není jako otec uvedený, ale je si vědomý toho, že zkoušky by ho jako otce potvrdily.
Takové uspořádání určitě nelze doporučit, zákon ho nezná. Matka a otec by si museli hodně věřit, aby nedopadli jako rodiče, kterým taková dohoda vydržela jenom tři roky. Pak se začali soudit a utratili statisícové sumy za služby právníků, kteří s nimi prošli všemi stupni soudní soustavy až k soudu Nejvyššímu. Mužovo otcovství nebylo utajené, proto mu také soud dřív určil vyživovací povinnost.
Vyživovací povinnost mají rodiče k dítěti od narození do doby, než je schopné samo se živit. Nekončí tedy dosažením zletilosti, ale klidně později, pokud se dítě připravuje na budoucí povolání třeba vysokoškolským studiem. U dítěte vážně zdravotně postiženého může vyživovací povinnost trvat celý život.
Rodiče se ale ve zmíněném případě dohodli, že se z vyživovací povinnosti otec jednorázově vyplatí. Sepsali o tom dokonce smlouvu, podle které měly peníze sloužit dětem, dokud nebudou zletilé. Pokud by později studovaly vysokou školu, jejich výživa už měla být jen věcí matky. Muž si ale po několika letech všechno rozmyslel a požadoval vrátit dohodnutých a vyplacených 350 tisíc korun, navíc včetně úroků. (V praxi se platí i velkorysejší částky.) Matka se bránila, že částka byla desetkrát nižší, že přijala jenom 35 tisíc korun, že muž později smlouvu pozměnil – zfalšoval, když k dohodnuté částce připsal nulu, ale u soudů nakonec neuspěla.
Soud rozhodl, že smlouva o jednorázovém výživném je absolutně neplatná. Dohodu o výši výživného můžou rodiče uzavřít jen před soudem, který kontroluje, zda není v rozporu se zájmem dítěte, a schvaluje ji. To ovšem nebyl případ smlouvy, o kterou se vedl spor, tu pochopitelně žádný soud před začátkem nikdy neviděl. Matka musela všechny peníze vrátit; otec ovšem na druhou musí pravidelně a opakovaně přispívat na výživu dětí – platit alimenty. Jejich výši určil soud a může ji v budoucnu i zvýšit, pokud se s věkem dětí změní jejich potřeby. To mimochodem původní dohoda vylučovala.
Když rozpočteme 350 000 do osmnácti let, vyjde nám 1500 korun na měsíc. To rozhodně není závratná suma. Je sice pravda, že deset procent dětí do pěti let, kterým soud určoval výši výživného, má dostávat jen 200–700 korun měsíčně, na druhou stranu má ale jiných deset procent výživné stanovené mezi 4500 a 12 000 korunami. Nejčastěji přiznávaná částka je dnes 2000 korun měsíčně.
Čísla a fakta ze světa alimentů hledejte v našem starším článku:
Pokud tedy otec z našeho případu neměl úplně hluboko do kapsy, je pravděpodobné, že výživné, které mu určil soud, bylo vyšší než rozpočtené „jednorázové výživné“. Zvlášť když můžeme počít s tím, že se v průběhu let bude částka zvyšovat a doba placení alimentů se může protáhnout i daleko za osmnáctý rok dítěte.
Jednorázové vyplacení výživného splatného v budoucnu ve formě odbytného je legálně možné u výživného pro rozvedeného manžela, ne pro dítě.
Vyživovací povinnost není jen mezi rodiči a dětmi, ale platí také naopak – je-li třeba, je dítě povinné postarat se o rodiče. Totéž platí i pro děti a jejich prarodiče. Tím ale výčet zdaleka nekončí, existuje ještě vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely a dokonce i mezi rozvedenými manžely, vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery a také vyživovací povinnost vůči neprovdané matce.
Přečtěte si, kdy vás musí živit děti, kdy žena, kdy muž, kdy bývalý manžel či bývalá manželka a kdy „ostatní příbuzní“.
Soud může „v případech hodných zvláštního zřetele“ nařídit rodiči, aby složil zálohu na výživné splatné v budoucnu. Děje se to například když se rodič chová nezodpovědně ke svému majetku a soud se důvodně obává, že by v budoucnu alimenty nebyl s to řádně platit, což by pochopitelně znamenalo ohrožení zájmů dítěte. Záloha na budoucí výživné je ale něco jiného než jednorázové vyplacení se z alimentů, složením zálohy vyživovací povinnost nezaniká, jenom se zajišťuje její plnění.
Při poskytnutí jednorázového odbytného jde ale o to, aby vyživovací povinnost byla jednorázově splněna a zanikla, tak to také zřejmě podle své smlouvy zamýšleli původně rodiče z našeho soudního sporu. To je ovšem u dítěte nemožné. I kdyby rodiče chtěli podobné dohodě dát oficiální punc, a předložili ji tedy soudu, ten by takovou dohodu neschválil. Ostatně někteří rodiče to zkoušeli a pokaždé se přesvědčili, že u soudu je to neprůchodné. Jednorázová úhrada výživného pro nezletilé děti by například vylučovala změnu rozhodnutí o výši výživného – to je zpravidla jeho zvýšení, jak stoupají s věkem nároky na výživu dětí (může jí ale i o snížení, pokud to odůvodňují zhoršené finanční a sociální poměry platícího rodiče). Rovněž taková dohoda nepočítá s tím, že by mohlo dojít ke změně v rozhodnutí o tom, komu z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy.
Pokud rodiče přesto diskrétně a bez účasti soudu, takovou dohodu o výživném v podobě odbytného uzavřou, pak dojde-li mezi nimi ke sporu, soud posoudí přijetí odbytného jako bezdůvodné obohacení. A rodič, který ho přijal, ho bude muset zase vrátit. Jestli na tom druhý rodič něco vydělá, to je vždycky otázka, mnohem důležitější je ale vždycky se ptát, čím za podobné spory zaplatí samo dítě, o které by přitom asi mělo jít v první řadě.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
