Zuzana Roithová: Kontrola internetových obchodů není tak složitá

V Evropské unii nakupuje v jiném členské státě přes internet šest procent spotřebitelů. Vy tvrdíte, že je to málo. Proč?
Evropská unie má vnitřní trh, na kterém neexistují žádné hranice. Internet také nemá hranice. Takže proto je těch šest procent hodně málo. Přitom v průměru třicet procent uživatelů internetu nakupuje v e-shopech ve svých domovských státech. Vyšší procento je u Seveřanů, nižší podíl je v jižních státech. Česko je někde uprostřed.

Jak velký by měl být podíl přeshraničního internetového obchodu?
V průběhu příštích desítek let to bude poměrně vysoké procento. Mladá generace umí s internetem zacházet, nemá jazykové problémy, protože se většinou anglicky nebo jiným jazykem domluví. Odborníci tvrdí, že je třeba překročit určitou kritickou hranici. Pak se začne obchodníkům vyplácet do přeshraničních dodávek zboží investovat.

Konkrétní číslo nemáte?
To je těžké určit. Různé studie tuto kritickou hranici ukazují na různých typech zboží. Zmiňují většinou číslo kolem třiceti procent nakupujících spotřebitelů. Pak se to firmám začne vyplácet a trh začne fungovat. Problém je, že dnešní pravidla jsou lépe připravena pro obchodování v kamenných obchodech, než pro internet.

Proč by měli třeba Češi kupovat něco v Německu nebo ve Španělsku, když si v podstatě vše mohou koupit doma?
Mnoho lidí bydlí kolem hranic. Tam je pro ně zajímavější dojet si přes hranice do kamenného obchodu a je to pro ně stejné, jako kdyby jeli do obchodu ve vlastní zemi. Jenže když si totéž zboží objednají přes internet, vzniknou jim zbytečné problémy.
Jde rovněž o prodej digitálního obsahu, který opravdu nezná hranice. Větší nabídka přitom zvyšuje komfort spotřebitele, kvalitu a snižuje cenu. Je to velký potenciál pro celý evropský trh.
Nevyužitý potenciál je i při nákupu služeb přes internet. Může jít třeba o služby sociálního charakteru, zprostředkování prodeje auta, či turistiky.

Jak by měla spotřebiteli pomoci vámi navrhovaná evropská známka důvěry?
Evropská známka důvěry je klíčová. Spotřebitel by při spatření jejího loga na stránkách internetového obchodu měl mít jistotu, že tato firma dodržuje určité standardy, které snižují rizika při přeshraničním nakupování. Mezi ně patří třeba nejistota ohledně reklamací. Standardy by měly nabízet jasné vymezení práv, které z kupní smlouvy spotřebiteli plynou, a řešit dnešní situaci, kdy se úpravy v jednotlivých členských státech liší. Také by mohly zahrnovat arbitrážní doložku, která jasně určí, jak se budou řešit spory. Dnes se řada spotřebitelů bojí nakupovat v zahraničí, protože neví, jak by případné problémy spojené s nákupem řešila.

Známku by měly obchody dostat automaticky?
Ano, pokud se k těmto standardům přihlásí.

Jak se zabrání zneužívání známky?
Máme směrnici o nekalých obchodních praktikách, která umožňuje postihovat ty, kteří se přihlásí k nějakým standardům a neplní je. Známka důvěry spojená s konkrétními standardy je takovým příkladem. Takže její zneužití by bylo právně postižitelné.
Obchody se známkou chce průběžně testovat Evropské sdružení ochrany spotřebitelů. Bude používat třeba zkušební nákupy, které dodržování standardů prověří. Kontrola internetových obchodů je jednodušší, než u kamenných obchodů. Stačí si na stránky kliknout a rychle se dá zjistit, jak fungují. Když se zjistí pochybení, budou obchodníci čelit nemilým důsledkům.

Jakým?
Nemusí se chodit k nějakým tribunálům. Stačí to, že budou na internetu existovat informace o firmách, které známku zneužívají. To bude pro obchody samo o sobě dostatečně závažné. Navrhujeme také databázi firem, které používají podvodné praktiky. Proto se firmám podvádět nevyplatí. Taková samoregulace by mohla dobře a levně celý systém udržovat v chodu.

Kdo by měl definovat standardy pro udělování evropské známky?
Evropská komise. Ta by měla koordinovat práci na jejich vytvoření.

Jak by se měla evropská známka dostat do povědomí spotřebitelů?
Evropská komise tvrdí, že propagační kampaň by stála 27 milionů eur. Někteří čeští podnikatelé v digitálním prostředí tvrdí, že by ji dokázali uskutečnit za sedmadvacetinu této ceny. A rádi. Propagace přitom může být jiná, když se dělá jenom pro digitální prostředí, než když se dělá tradiční cestou pro klasické značky. Na internetu stačí proklik na sdružení, které její pravidla kontroluje a které má seznam firem porušujících pravidla. V takovém případě je vše mnohem levnější.

Jenže když spotřebitel nebude vědět, na co kliká, bude mu taková známka k něčemu?
Proto jsme se sešli i s provozovateli národních známek důvěry v některých státech, kterým nevadí, že evropskou známku dají vedle té své a vysvětlí, v čem je její podstata. Evropská známka by neměla národním známkám konkurovat, ale doplňovat je pro potřeby přeshraničního obchodování.