V lednu 2012 poskytl Facebook 689 tisíc uživatelů své anglické verze k týdennímu vědeckému experimentu: některým z nich bez jejich vědomí omezil přísun pozitivních zpráv od přátel a lajkovaných stránek, jiným zase omezil přísun negativních příspěvků. A vida, lidé v negativní bublině pak sami psali negativnější statusy než kontrolní skupina, lidé v pozitivní bublině statusy pozitivnější.
„První experimentální důkaz kontroverzního tvrzení, že se emoce mohou šířit po síti,“ jak hlásá závěr studie, to úplně není. Primitivně vyloženo, efekt byl prostým okem nepostřehnutelný: podíl pozitivních i negativních slov ve statusech se vždy zvýšil či snížil nejvýš o jeden procentní bod. (Autoři ale dobře upozorňují, že i tak by takto dokázala celosvětová sociální síť zahýbat stovkami tisíc statusů denně.) Použitý software navíc dokáže rozeznat emoce jen s obtížemi, například statusu „Nemám skvělý den“ by podle psychologa Johna Grohola sice odečetl body za „nemám“, ale zase přičetl za „skvělý den“. A hlavně: mezi tím, co lidé píší do statusu, a jak se cítí doopravdy, je přece obrovská mezera. Sto úsměvů na svatební fotce neznamená sto šťastných lidí a podobné je to s „ksichtem“ nahozeným na Facebooku.
Jocelyn, nebo Michael? Desítky malých experimentů denně
Kauza se ale hodí pro připomenutí opomíjené skutečnosti: celý internet je jeden velký psychologický experiment a my jsme laboratorní myšky. Každý větší web – ať už prodává něco vám, nebo naopak prodává vaši pozornost inzerentům – nabízí jednotlivým uživatelům odlišné verze stánek a zjišťuje, co to s nimi dělá. Typicky to, který slogan nebo obrázek promění víc zvědavých návštěvníků v platící zákazníky, viz třeba legendární sérii experimentů v Basecampu:
Děje se to dokonce i off-line: letošní knihy The Why Axis i Freakonomics popisují, jak důmyslně měřila jedna americká neziskovka úspěšnost různých variant svého žadonícího dopisu.
Markeťáci si psychologickými experimenty lubrikovali cestu do peněženek vždycky. Tradičně platili dobrovolným účastníkům průzkumů a závěry se snažili zevšeobecnit. Teď už ale obecné teorie přestávají být zapotřebí, vždyť se všechno dá rovnou ověřit na celé cílovce. Vaše city jsou předmětem experimentu několikrát za den: dělá na vás lepší dojem Jocelyn, nebo Michael? Naštve vás dlouhý formulář dost na to, abyste stránky zavřeli?
Blbé je, že nemáme žádné psychické předpoklady ani kulturní vzorce, které by nám pomohly vyrovnat se s dvěma skutečnosti: že jsme předmětem experimentů, a že se navíc takhle experimentuje s něčím tak zdánlivě přirozeným, jako je výběr toho nejzajímavějšího v naší sociální bublině. Jak srozumitelný je najednou takový dohled: všichni jsme četli Orwella a všichni tak tušíme, že Google nebo Facebook jsou svým způsobem Velcí bratři. Víme, že všechno, o co se s nimi podělíme, se dá použít proti nám. Jak se ale popasovat s rolí myšky? Navíc nenápadně a cíleně izolované od smutných nebo veselých myšek? Opravdu jde celý svět do kelu – nebo mi jen Facebook vybírá depresivní zprávy a měří, jestli pak budu víc klikat na reklamy? Jsem i já tak hloupý, že se tím dám ovlivnit? Je to vůbec hloupost?
Když už tajemnou skříňku nejde otevřít, jde před ní aspoň varovat
Pokusná myšičko, a co teď? Je to téměř bezvýchodné. Neexistuje podle mě žádný zaručený recept na nápravu, a všechny nezaručené jsou přinejlepším na hraně právních, technologických a psychologických možností:
Za prvé chtít po Googlu, Facebooku a dalších firmách co nejtransparentnější a ověřitelné vysvětlení, podle jakého klíče vám nabízejí konkrétní novinky a výsledky. Ne z pozice uživatelů, ale z pozice občanů. Jsou to soukromé společnosti, jenže taky monopoly s obrovskou a globální politickou mocí. Dost silnou na to, aby před volbami naprosto nenápadně upozadily nevhodné kandidáty nebo témata. – Vím, že je to utopie, že tak složitý systém bude vždycky tajemnou skříňkou, ale už jen ten politický boj by demaskoval lživou neutralitu „toho nejzajímavějšího“, co nám weby nabízejí.
Za druhé konzumovat co nejpestřejší informační stravu. Což je stále složitější, protože těžko najdete novináře, který by nepracoval s Googlem a Facebookem, a kterého by tedy jejich filtry a experimenty nějakým způsobem neovlivňovaly.
Za třetí v sobě pěstovat dvě vzácné a navíc protiběžné kvality. První je odolnost vůči skupinovému myšlení. Druhou odstup dokonce i od svých vlastních emocí, které někdy nejsou tak docela naše. Je těžké přiznat si, že jsme laboratorní myšky v jednom velkém psychologickém experimentu – ale taky se v takovém přiznání ukrývá zvláštní druh vnitřní svobody, podobný tomu, o jakém mluví staří i moderní stoikové.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
7. 7. 2014 15:12, V.Mlich
Facebook je jen modernější forma něčeho, co lidstvo dávno zná. Dnes každý ví, že podle toho, co si obléká, na jakém autě jezdí, na jaké filmy chodí, o jakých seriálech v práci vykládá, jej ostatní posuzují. A facebook je jenom další platforma, na které si každý vytváří svůj obraz, dává tam věci, které chce aby o něm věděly všechny ty firmy na tři písmenká (CIA, NSA, KGB, FBI, BIS...), a které chce aby četli lidi, co se k tomu dostanou. A jako u oblečení je vedlejší efekt, že je v něm teplo, tak u facebooku se taky najdou pozitivní stránky. Myslím, že jen velmi málo lidí si tohle neuvědomuje.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
6. 7. 2014 11:13, Roger
Moje zkušenost s lidmi 'na facebooku' je ta, že se s nima podstatně hůř komunikuje, než s běžným člověkem. Naštěstí jich takových mám kolem sebe naprosté minimum.
Umím si představit, využít Facebook k účelům byznysu, nicméně nejeden z těch, co to zkoušeli, tvrdili, že to moc nefunguje. Ovšem to, co tam předvádí naprostá většina, je opravdu zoufalost, stádovitost a vrchol zmanipulovanosti v té nejryzejší formě. Podobné experimenty samozřejmě schvaluji a myslím, že by se jich mělo dělat mnohem více. Ostatně v podmínkách to, myslím, je, a neškodilo by to ještě více zdůraznit, aby si Facebook mohl se svých stádem tupců dělat, co chce, a ještě k tomu prodejem výsledků na jejich blbost vydělat. Ostatně silný člověk, co tam je kvůli byznysu, se tím buď nenechá ovlivnit, nebo mu to bude jedno. Neumím si představit, že by mi to vadilo - spíš bych se zamyslel sám nad sebou, nakolik se pozitivními nebo negativními zprávami nechám sám manipulovat, a jak toto zjištění využít k tomu, abych se cítil lépe a byl ještě šťastnější. Reakci stáda, která místo, aby dělala byznys svůj, dělá byznys Zuckenbergerovi, je pro mne naprosto záhadná, nicméně vůbec ne překvapivá. Spíše naopak.
V diskuzi je celkem příspěvků.