Převzdělaná máma lepší než nedovzdělaný expert

Petice Dvouleté děti do školky nepatří, určená Ministerstvu školství, nasbírala už jedenáct tisíc podpisů. Její spoluautor Marek Herman se pokusil svůj odpor ke garantování míst pro dvouleté děti ve státních školkách vysvětlit v rozhovoru na Aktuálně, který nasbíral třiatřicet tisíc facebookových interakcí. Petice i virální interview se nesou v tradičním duchu jeslofobních komentářů míchajících silné názory a slabé argumenty, a proto si zaslouží analýzu elektronickou tužkou.

Odkudpak si myslíte, že já to vím? Ze zdrojů. Normálních zdrojů

Že Hermanovi kritici nebudou mít těžkou práci, napovídají jeho upřímná doznání „mě nezajímá, jak je to v ostatních zemích“ nebo „nemám relevantní výzkumy, mám intuici a zkušenost z toho, jak je to tady“. A skutečně, aktivista vychází z konfrontace se snadno dohledatelnými fakty zdvořile řečeno popleteně:

Úpadek tradičního rodinného modelu dokládá hned do startu tím, že v Česku máme (kromě „převzdělaných mám“) 47 % samoživitelek. Ze všech českých domácností s dětmi bylo přitom v roce 2016 podle statistik ČSÚ 85 % rodin úplných, Herman tedy počet samoživitelek přinejmenším třikrát přestřelil. Zajímavý je i trend: od roku 2009, což je nejstarší srovnání nabízené webovým katalogem ČSÚ, podíl úplných domácností o jeden procentní bod vzrostl. Tradiční rodina ruluje, řekl bych.

Vybájená jsou i čísla, která mají doložit, že otec nemůže dítě stimulovat tak dobře jako matka: „Žena za den řekne sedm až deset tisíc slov a musí je říct. Muž jich řekne tři až pět tisíc a nemusí je říct.“ Jak mimo tohle rezolutní tvrzení je, dokládá například i relativně malá studie texaských psychologů: mezi 186 zkoumanými muži byl totiž jeden, z jehož nezastavitelné kušny vyletělo 47 tisíc slov za den, ale taky jeden, kterému stačilo utrousit slov pět set. Průměrné výsledky? Muži pronesli za den 15 669 slov, ženy 16 215. Opět tedy žádné drama.

Riskantní je i nedat dítě do školky

Nejdůležitějším tvrzením rozhovoru i petice je, že „dítě do tří let vnímá sebe a mámu jako jednu bytost“. Zeptal jsem se svého skoro tříletého syna, jestli jsou s maminkou jeden člověk – a podíval se na mě jako na blbce. Ale vážně: podle profesorky psychologie z Univerzity v Marylandu dítě s rodiči splývá prvních šest měsíců života, tedy šestkrát kratší dobu. Následná separační úzkost a silná závislost na pečující osobě ustupuje podle různých zdrojů nejčastěji mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým měsícem.

Herman opakuje, že jakékoliv přerušení pouta dřív než před třetími narozeninami může mít „celoživotní následky“. Blíž je neupřesňuje, takže si můžete představit cokoliv – například že když poprosíte o pomoc s mapou běžného Francouze nebo Švéda, kterého dávali už od druhého roku do jeslí, místo navigace k nádraží začne drmolit Jsi moje maminka? Maminko, proč jsi mi odešla?!

Opět zvážníme: raná předškolní péče má pozorovaných následků spoustu, některé byly pozitivní, některé negativní, a některé se vylučovaly s jinými. Víme toho o ní tedy málo, co by platilo univerzálně. To je samozřejmě důvod k ostražitosti, ale je to důvod k ostražitosti na obě strany. Dogma „do tří doma s mámou“ má totiž taky svoje rizika, na která jeslofobové zapomínají:

Za prvé, pro řadu žen je několikaletá nepřetržitá péče o malé dítě docela pochopitelně frustrující – a nabízí se otázka, jestli unavené štěkající matky, které znáte z hromadné dopravy, dávají dětem lásku a něhu, o kterých básní Herman. Oblíbené dilema školka versus mateřská láska je falešné: malá část bdělého času dítěte strávená v jeslích nebo školce může napomoci tomu, aby se o něj po velkou většinu bdělého času starali svěžejší a trpělivější rodiče.

Za druhé, pro vývoj dítěte je krom lásky důležitá i pestrost stimulů. Jesle, dětské skupiny a školky jsou výtečná místa pro setkání s kolektivem nebo hrami a aktivitami, které rodiče neznají. Pro pečujícího rodiče je naopak enormně těžké věnovat se dítěti celý den – problém, který tak snadno vyřeší zapnutá televize.

Všichni žijte podle jednoho mustru. Toho mého

Novináři experty z pochopitelných důvodů zbožňují. Jenže na otázku, zda mají obce ze zákona garantovat všem dětem starším dvou let místo ve školkách, definitivní expertní odpověď neexistuje. Jde totiž o střet hodnot: pokud jsou pro vás daně krádež, pak zákonitě odpovíte ne, pokud obdivujete severský model sociálního státu, pak zas ano. (Pro jistotu zdůrazňuji, že jde o možnost dát dítě do školky, ne o povinnost.)

Expert může v ideálním případě veřejnou debatu anebo individuální rozhodování o umístění vlastního dítěte do školky obohatit o cenné informace. Empiricky zhodnotit výhody a nevýhody různých modelů péče anebo rodičům vysvětlit, jak poznají, že je jejich dítě připravené. Jenomže Herman žádným takovým expertem není. Nejviditelnější český odpůrce nároku na místo ve školce je tlučhuba, který si otevřeně nedělá starost o to, jestli říká pravdu. Není ani konzervativec, za kterého se označuje, nýbrž sociální inženýr. Jak jinak titulovat člověka usilujícího o to, aby všechny rodiny šlapaly podle jeho hodnotových dogmat?

Navštivte svět soudobého umění

Letní výtvarný salon KodlContemporary představuje přední osobnosti současné umělecké scény na výstavě v Galerii KODL.

Více informací

Sdílejte článek, než ho smažem