Nová ekonomická prognóza navíc jasně ukazuje, že se vláda naprosto nepoučila z toho, jak viditelně dusí v posledních dvou letech českou ekonomiku. Pokles českého hospodářství samozřejmě znamená nižší zisky firem, odkládání investic domácností i firem, z toho plynoucí nižší výběr daní, a tedy pokles příjmů státního rozpočtu. To by mělo znamenat vyšší rozpočtový schodek, ovšem stachanovská Nečasova vláda není schopna vzdát se modly naplánovaného schodku a hodlá jej dosáhnout skutečně za každou cenu a bez ohledu na české firmy i občany. „Riziko (poklesu příjmů) však bude vláda eliminovat úspornou politikou na výdajové straně,“ praví materiál, který prošel minulý týden vládou.
Zvýšit daně nerovná se vybrat víc
Tímto přístupem Nečas jasně ukazuje, že mu je úplně jedno, jak se vyvíjí česká ekonomika. Přeloženo do praktického jazyka, je mu úplně jedno, jak se daří těm, kteří nemají šanci zvyšovat si své příjmy vybíráním desátků ze státních zakázek nebo hlasováním ve sněmovně o svém platu bez ohledu na svůj společenský přínos (i když za stále častější tragikomické etudy okresního formátu by si možná i nějakou tu prémii zasloužili, protože týden co týden překonávat sami sebe dalším skandálem, vyhrožováním nepohodlným lidem nebo úplatností je opravdu těžké).
Většina ekonomů nechápavě zírala už loni, když se vláda rozhodla zvyšovat daně a očekávala, že mezi výší daní a vybraným množstvím peněz existuje přímá úměra – zatímco česká daňová zátěž je už daleko za únosnou mezí a každé zvýšení daní jen snižuje státní příjmy. Jenže zlaté tele naplánovaného schodku je zřejmě v myslích našich politiků opravdu silnější než mnohokrát prokázaná platnost Lafferovy křivky. Nebo je to jen prostá a pochopitelná snaha udržet si svou dobře placenou židli za každou cenu, jak bezelstně ukázal Petr Tluchoř svým prohlášením, že zvyšování daní je sice v rozporu s volebním programem ODS a on s ním nesouhlasí, ale stejně bude hlasovat pro?
Naše vize: teploučko & spol.
Kdyby šlo jen o politickou frašku, dalo by se nad tím mávnout rukou, jak to ostatně poslední dva roky dělá čím dál tím víc znechucených lidí, kteří se začínají stahovat do sebe a opět dělit svět na „my“ a „oni“, jak bylo zvykem před rokem 1989. Jenže v situaci, kdy světová ekonomika zdaleka nemá problémy za sebou, kdy jsme nebezpečně závislí na vývoji německého hospodářství a kdy se jasně ukazuje, že tupé škrty a úspory za každou cenu jsou cestou do pekla, začínají být kroky Nečasovy vlády velkým nebezpečím pro dlouhodobé zdraví české ekonomiky.
Když člověk čte rozhovory s prezidenty a premiéry různých zemí, mají většinou jasno v tom, jak chtějí svou zemi změnit a kam ji posunout. Obvykle mluví o vzdělání, výzkumu a vývoji, změnách ve struktuře ekonomiky a větší integraci starší generace do rychle se rozvíjející společnosti. Premiér Nečas by asi podobnou otázku moc nepochopil. Nebo by spíš zahraniční čtenáři moc nepochopili jeho odpověď. Věřili by vůbec, že u nás vládne premiér, jehož vizí je smrádek, ale teploučko, jehož filozofií je zavírání očí před vším nepohodlným, jehož úkolem je nakrmit ze státních peněz všechny ty, kteří ho drží nad vodou, jehož schopnost sebereflexe je podle jeho činů v posledních měsících na absolutní nule a jehož ekonomická politika českou ekonomiku brzdí, místo aby ji ze všech sil podporovala? Spíš by si mysleli, že je to jen nepovedený vtip. Jenže tento nepovedený vtip bohužel ohrožuje budoucnost celé země.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
24. 7. 2012 3:50, FMach
Co to je taky za nesmysl chtít větší výběr daní, když premier a vláda sahá do kapes okradenému.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
24. 7. 2012 15:49, Skrblík
Nemám sice titul MBA, přesto mě neustále fascinují názory, že snaha o úspory, když je rozpočet státu každoročně v deficitu přes 100 mld Kč, je nesprávná. Lze diskutovat, zda se spoří na správných místech, ale dokud příjmy jsou menší než výdaje, vidím úspory jako správné. Jak by dopadla rodina, která by hospodařila stejně jako stát? Řekněme, že by za rok utratila o 40 000 Kč víc než měla příjmy. Nevadí, řekne si, půjčíme si, za rok vyděláme víc. Příští rok sice dopadne stejně, ale nevadí, půjčíme zase. A další roky znovu a znovu. U rodiny by to nakonec vyřešil exekutor, stát má ale na výběr: bankrot, znehodnocení peněz (inflace) nebo razantní úspory. Jsem přesvědčený, že nakonec dojde k inflačnímu řešení, a to nejen u nás, ale hlavně v rámci celé EU. Není to sice moc spravedlivé (dluhy zaplatí hlavně střadatelé a podílníci penzijních fondů), ale politicky je to schůdné - lidé chtějí více peněz, tak je dostanou. A někdo může i vydělat, především bankovní sektor.
V diskuzi je celkem (10 komentářů) příspěvků.