Problematika hybridních nesouladů – praktické postřehy
Představme si ne úplně atypickou situaci, kdy americká mateřská společnost vlastní českou dceřinou společnost, přičemž jedinou činností české společnosti je poskytování určitých služeb americké matce (typicky na bázi cenového ujednání cost+).
Jelikož je česká společnost z amerického pohledu typicky nahlížena daňově transparentně (disregarded), nabízí se otázka, jestli třeba nejde o situaci, kdy by se měla uplatnit úprava zvýšení základu daně dle § 23h odst. 1 zákona o daních z příjmů (tzv. double deduction) s potenciální argumentací, že externí náklady české společnosti se uplatňují i na úrovni americké matky (tj. vícenásobné snížení), avšak „nedochází k vícenásobnému zahrnutí odpovídajícího příjmu do základu daně“ americké společnosti.
Dle nám dostupných informací chápeme, že podobnou úvahou se trápili i v Nizozemí a čerstvě se údajně objevila interpretace nizozemského Ministerstva financí v tom smyslu, že by se nakonec výše popsaná limitace v takovéto situaci uplatnit neměla.
Je otázkou, jaký by byl v takové situaci pohled českého správce daně – zda by byl podobně vstřícný anebo nikoliv.
Platby ve skupině a deduction without inclusion
Představme si další ne úplně atypickou situaci, kdy česká společnost A platí přidružené americké společnosti B licenční poplatky, přičemž v souladu s americkými daňovými pravidly není společnost A považována za netransparentní entitu, tj. je na ní de facto z amerického daňového pohledu nahlíženo obdobně jako na stálou provozovnu společnosti B. Platba za předmětné licenční poplatky tedy z amerického daňového pohledu není rozpoznána (disregarded). Dále předpokládejme, že náklad v podobě těchto licenčních poplatků je odečten proti částce, která je dvakrát zahrnutým příjmem ve smyslu EU ATAD II Direktivy, tj. proti příjmu, který je zahrnut podle daňového práva obou dotčených jurisdikcí (v USA i ČR).
Otázkou je, zda na předmětné náklady z titulu licenčních poplatků dopadá limitace v podobě ustanovení §23h odst. 2 zákona o daních z příjmů s případným argumentem, že se nejspíše jedná o rozdílnou právní kvalifikaci právní skutečnosti (česká a americká daňová úprava nahlíží odlišně na daňový status české společnosti - netransparentní vs transparentní) a v důsledku toho výdaj na licenční poplatky snižuje základ daně české společnosti A a současně nedochází k zahrnutí tohoto příjmu do základu daně americké společnosti B (tato platba je z amerického pohledu nerozeznána).
Jeden pohled je, že ano, tj. jedná se o hybridní nesoulad. Alternativní pohled je, že nikoliv s argumentem, že
(i) EU ATAD II Direktiva pro tuto situaci obsahuje speciální pravidlo, které stanoví, že tato anti-hybridní limitace se neuplatní, pokud je náklad odečten proti částce, která je dvakrát zahrnutým příjmem ve smyslu EU ATAD II Direktivy, tj. proti příjmu, který je zahrnut podle daňového práva obou dotčených jurisdikcí (v USA i ČR) - což je přesně případ v řešené situaci a že
(ii) toto pravidlo je nutno vnímat jako implicitní nedílnou součást komplexní úpravy hybridních nesouladů a aplikovat je pro české daňové účely.
Opět je otázkou, jaký by byl v takové situaci pohled českého správce daně – zda by byl vstřícný anebo nikoliv.
V případě dotazů se prosím obraťte na autora článku nebo daňový tým EY, se kterým pravidelně spolupracujete.
Autor:
| Zdroj: | EY |
