Pozitivní rozsudek k uznatelnosti úroku z akvizičního úvěru

Tentokrát vám přinášíme zajímavý rozsudek Krajského soudu v Praze na téma uznatelnosti úroku z akvizičního úvěru – a výjimečně pozitivní!

Situace

• Řešila se uznatelnost úroku z bankovního úvěru, který financoval akvizici české provozní společnosti od zahraničních spřízněných osob s následnou fúzí do českého akvizičního SPV.
• Dle našeho chápání se tak stalo po vstupu nového investora na nejvyšším patře majetkové struktury a efektivně se jednalo o "stlačení" akvizičního financování na provozní entity skupiny.
• Správce daně odmítl uznatelnost úroku s tím, že transakce související s přenesením dluhu se jeví jako účelové a bez ekonomického opodstatnění a byly provedeny tak, aby jejich výsledkem bylo získáno nelegitimní daňové zvýhodnění.

Vybrané argumenty společnosti

• Daňové orgány se nezabývaly tím, zda společnost mohla ve vztahu ke zpochybňovaným transakcím realizovat daňovou výhodu. Pokud je daňově uznatelný náklad v ČR a proti němu stojí úrokový výnos v zahraničí, který byl řádně zdaněn, nejedná se o daňovou výhodu.
• Úvěr byl poskytnut nezávislým konsorciem bank, které podmiňovalo poskytnutí úvěru investiční skupině G na financování převzetí skupiny T převedením dluhu na společnost, což bylo prokázáno prohlášením financujícího konsorcia bank.
• Společnost vysvětlila a prokázala, že hlavním důvodem čerpání úvěru, nákupu majetkového podílu a následné fúze sloučením byl požadavek konsorcia bank, které poskytly financování v rámci prováděné restrukturalizace celé skupiny T. Převedení dluhu na společnost bylo klíčovým požadavkem konsorcia bank. Pokud by tato podmínka nebyla splněna, konsorcium by neumožnilo transakci financovat, což společnost prokázala prohlášením samotných financujících bank. Tento požadavek je přitom logický a běžný v situaci, kdy mateřská společnost je holdingovou společností, která drží podíly na společnostech skupiny T a inkasuje pouze pasivní příjmy z držby těchto podílů. Pro banku je tak daleko akceptovatelnější, aby úvěrem byla zatížena provozní entita, která generuje aktivní příjmy z obchodní činnosti a drží majetek, neboť u ní existuje vyšší předpoklad pravidelné úhrady úroků či snadnějšího vymáhání.
• Společnost nezpochybňuje, že mohlo dojít k přímé fúzi, nicméně takový typ transakce by nevedl ke změně financování u společnosti na financování převážně cizím kapitálem. Ekonomický důvod zvoleného uspořádání by v případě pouhé přímé fúze dvou sesterských společností nemohl být uskutečněn. Alternativní způsob dosažení požadovaného záměru (přímá fúze s úvěrováním od třetí strany na výplatu volných zdrojů v podobě podílu na zisku) vede nejen k identickému hodnotovému výsledku, ale má stejné dopady z hlediska daňového.
• Společnosti není jasné, v čem správce daně spatřuje prvek zneužití práva, jestliže (i) vlastník společnosti měl legitimní nárok prosadit u žalobkyně změnu financování z vlastního na cizí, (ii) tato změna vznikla na základě požadavku externích bank, tj. jedná se o standardní ekonomické důvody, (iii) a podle judikatury bylo možno si vybrat dané řešení. Varianta přímé fúze, kterou prosazuje žalovaný, má stejný daňový efekt jako transakce provedená společností.
• Na uvedeném nic nemění ani judikatura ve věci CTP, v níž šlo o vnitroskupinové financování. V případě společnosti byly důsledky úvěru pozitivní, úvěr byl rychle splacen a společnost hospodářsky rostla.

Vybrané argumenty správce daně

• Fúze mohla nastat i bez nákupu obchodního podílu, neboť obě společnosti byly řízeny (přímo či nepřímo) zahraniční mateřskou společností T, resp. investiční skupinou G. Společnost nezbytnost splácení úvěru a souvisejících nákladů neprokázala.
• Akvizice a změna vlastnické struktury nastala na nejvyšší úrovni majetkové struktury, a to před transakcemi realizovanými uvnitř skupiny, které skupině nepřinesly žádné nové aktivum.
• Společnosti, která nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, nedisponovala majetkem, či finančními prostředky, prodaly zahraniční spřízněné společnosti podíl v české provozní společnosti v řádech stovek milionů korun, což by nebylo možné v případě, kdy by tyto společnosti nebyly spojenými osobami.
• Nedošlo k přímému toku peněžních prostředků z banky ve prospěch společnosti, ale zadlužení bylo přeneseno formou zápočtu závazků a pohledávek souvisejících s nákupem obchodního podílu v české provozní společnosti.
• Změna vlastníka ve vyšších patrech struktury nevysvětluje a neodůvodňuje ekonomickou opodstatněnost změn a transakcí (nákup obchodního podílu, čerpání úvěru, fúze), pokud k těmto skutečnostem došlo několik měsíců po změně vlastníka ve vyšších patrech struktury.

Pohled krajského soudu

Soud se postavil na stranu společnosti - jeho vybrané argumenty:

• Čerpání úvěru za účelem nákupu podílu v sesterské společnosti, se kterou mohla toliko zfúzovat bez daného mezikroku spočívajícího v nákupu jejího podílu (hrazeného prostřednictvím úvěru), se tak jeví s ohledem na účel § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů skutečně iracionální. Smyslem čerpání úvěru totiž nemohlo být rozvíjení vlastní ekonomické činnosti, kterou společnost v dané době reálně nevykonávala. Pokud společnost hodlala svou ekonomickou činnost rozvíjet právě prostřednictvím sesterské společnosti, která v dané době byla prosperující ekonomickou jednotkou, bylo by skutečně ekonomicky racionální, aby došlo toliko k fúzi bez současného vysokého úvěrového zatížení společnosti.
• Soud však spatřuje hlavní ekonomický důvod popsaných transakcí v umožnění akvizice skupiny T novým vlastníkem, investiční skupinou G. Veškeré kroky spojených osob byly vedeny tímto důvodem, tedy umožnit převzetí skupiny T. Shodně se společností soud proto považuje také za stěžejní, že důvody, pro které přistoupila k nákupu podílu na české provozní společnosti prostřednictvím úvěru a teprve následně k fúzi, vyplývaly zejména z podmínek externí banky.
• Na rozdíl od věci CTP, ve kterém došlo k poskytnutí úvěru osobou spojenou, a bylo proto zcela namístě zkoumat, zda taková transakce měla racionální důvody a zda restrukturalizace nebyla jen formální zástěrkou k získání daňového zvýhodnění, je v této věci podstatné, že podmínky, za kterých k převzetí skupiny došlo, měly svůj původ u externího subjektu poskytujícího úvěr, který si podmínky financování stanovil.
• V případě, že podmínky poskytnutí úvěru byly nastaveny externím subjektem (úvěrující bankou) lze stěží předpokládat, že by banka podmínky nastavila úmyslně tak, aby došlo k vytvoření umělé struktury, která měla sloužit k získání neoprávněného daňového zvýhodnění (správce daně nic takového netvrdil ani neprokázal). Naopak, soud přisvědčuje vysvětlení společnosti, podle kterého banka stanovením daných podmínek zjevně chtěla zajistit maximální efektivitu při splácení poskytnutého úvěru (jeho stlačením na provozní entity na nižší úrovni v hierarchii skupiny, které reálně generují zisk). Takový postup lze naopak považovat za ekonomicky racionální.
• Shora uvedené samozřejmě neznamená, že plnění podmínek smlouvy o úvěru a priori vylučuje možnost aplikace institutu zneužití práva. Nelze totiž jednoduše tvrdit, že jakýkoli požadavek banky má ekonomický smysl. Daňové orgány by však v takovém případě musely prokázat, že podmínky úvěrové smlouvy byly nastaveny určitým způsobem právě za účelem vytvoření umělé ekonomicky neracionální struktury mající za cíl získání neoprávněné daňové výhody, resp. že banky mohly dosáhnout shodného výsledku jiným způsobem. Tímto směrem však správce daně své úvahy (ani dokazování) nevedl.
• Správce daně zde pomíjí širší pohled na celou transakci. Primárním ekonomickým cílem celé transakce, nebylo získání majetku české provozní společnosti, ale převzetí skupiny T za pomoci úvěrového financování, které mělo být přeneseno na provozní entity (z dobrých důvodů). Za stěžejní soud považuje, že jednání všech účastníků popsaných transakcí bylo realizovat toto převzetí, přičemž za účelem dokončení této transakce bylo nutno naplnit podmínky úvěrující banky. Nelze tedy souhlasit se správcem daně, že společnost mohla s danou společností fúzovat bez vzniku úvěrového zadlužení, neboť by tím nemohl být naplněn účel celé transakce spočívající v převzetí skupiny T novým vlastníkem. Postupy týkající se společnosti byly součástí širšího procesu v zásadě nezávislého na vůli členů skupiny T.
• Jinak by bylo transakce nutno hodnotit v případě, kdy by k poskytnutí úvěru došlo spojenou osobou.
• Jako logické se soudu jeví tvrzení, podle kterého měla banka dobré důvody, proč úvěr stlačit na prosperující českou provozní entitu. Banka hodlala posílit své postavení věřitele tím, že úvěr přenesla na nižší úroveň, kde se majetek prosperující společnosti setká se závazkem vůči bance, který může být přímo hrazen z majetku této společnosti či jím může být zajištěn. Úvěrem má být zatížena provozní entita, která generuje aktivní příjmy z obchodní činnosti a drží majetek. Existuje tak vyšší předpoklad pravidelné úhrady úroků či snadnějšího vymáhání v případě, že úroky či jistina nebudou hrazeny.

Daňová správa podala kasační stížnost, tak uvidíme, co si o tom bude myslet Nejvyšší správní soud. V každém případě je dle našeho názoru zásadní každou podobnou transakci (debt push-down) posoudit individuálně a analyzovat riziko existence zneužití práva.

V případě dotazů se prosím obraťte na autory článku nebo daňový tým EY, se kterým pravidelně spolupracujete.

Autoři:

Lucie Říhová

Radek Matuštík